MĚJ SE DOBŘE, MIKO !

PAMĚTNÍK STARÝCH ČASŮ ODEŠEL DO DŮCHODU

Krušnohorské divadlo opustil mistr světla Miroslav Vojtíšek, který zde pracoval od roku 1972. 

"Musel jsem to rozseknout naráz, jinak bych to snad neudělal nikdy", prohlásil "Miko" Vojtíšek, když jsem ho střetla před divadlem. Převážná část jeho profesního života, který čítal 42 po okraj naplněných let, se mu vešla do typické důchodcovské tašky na kolečkách. Nerada bych se mýlila, ale jakoby se mu za skly brýlí oči orosily, když jsem na něj udeřila otázkou, co ho k tak nečekanému rozhodnutí dohnalo. "Nic. A všechno," pokrčil rameny. "Už toho všeho bylo dost. Bolí mě noha, cítím se unavený, vyšťavený...", zkrátka typický případ profesního vyhoření, řekla jsem si v duchu já. Ostatně, zažila jsem to na vlastní kůži. Tak Ti tedy, milý Miko, přeji hodně štěstí. Ať se Ti moc nestýská a děkuji za skvělou spolupráci!

 

Takhle se mistr světel Miko Vojtíšek rozmáchl, když cosi vykládal svému někdejšímu kolegovi, herci a zpěvákovi Janu Počepickému při Mistrově dubnové návštěvě v Krušnohorském divadle. Možná už tehdy uvažoval o tom, že to v práci co nejdříve "zapíchne".
Eva Stieberová, 28. 4. 2014

ČTYŘICETILETÝ DIVADELNÍ ŽIVOT MÉHO OTCE

MILOSLAV HAMZA (1927 - 2000)

Divadelní krejčí, jemuž bylo shůry dáno

 

 

Většina kostýmů, které jsou dosud uloženy ve fundusu Krušnohorského divadla, vznikla v krejčovské dílně pod vedením Miloslava Hamzy. "Divadelní krejčovina je daleko složitější práce, než když si necháte u švadleny ušít šaty," upozorňuje jeho dcera, Libuše Hladká. "Divadelní krejčí musí znát a umět nejen historické styly, ale především dobové postupy. Problém nastává už v okamžiku, kdy musí nahradit historické materiály současnými. Otec byl nesmírně talentovaný a všestranný člověk. Se svým kolektivem uváděl do života vize kostýmního výtvarníka. Krůček po krůčku tak vznikaly zdobné šaty či extravagandní obleky, ve kterých se herci museli cítit dobře". 

 

Divadelní krejčovna v čele se stojícím mistrem Hamzou.

Práci divadelních krejčí a švadlen vystihují nejlépe slova Josefa Čapka z roku 1925:

"...Zároveň s malírnou se pustí do díla divadelní krejčí, krejčová a vlásenkář. Tohle všechno jsou vesměs velmi ctižádostiví lidé, neboť jako šaty dělají člověka, tak divadelní krejčovna předpokládá, že dělá herce... s největší rozkoší ze zdárného díla se zde šijí nejnemožnější píšťalové nohavice, vydutá břicha a zadky, kabáty příliš krátké nebo příliš dlouhé, těsné nebo nevídaně volné, podle toho, jak toho figura vyžaduje."

Švadlenky, pod jejichž šikovnýma rukama vznikaly divadelní kostýmy, které dodnes berou dech.

 

Mistr krejčí u stroje.

Duší divadelník, srdcem skaut

Míla Hamza byl nejenom bohem políbeným krejčím. Jeho dcera vzpomíná na svoje dětství a prázdninové stanové tábory z první poloviny 60. let minulého století, kdy teplická divadelní parta jezdila se svými rodinami do malebného prostředí poloostrova vytvořeného řekou Sázavou k Chabeřickému mlýnu u Zruče nad Sázavou. Její otec jako přední teplický skaut býval duší tohoto tábornického společenství.

Obrázek téměř kýčový, ale skutečnost u Chabeřického mlýna s partou divadelníků musela být ještě krásnější.

"Pravidelnými táborníky byli zejména akademický malíř Jan Sedláček s rodinou, který zde maloval krajinky, Hana Límanová se synem, Miroslav Barák s dcerou, manželé Valínovi, JUDr. Jiří Formánek s rodinou, Jana Kuchařová s rodinou, František Hůta, Zdeňka Rochenbauerová s dcerou, manželé Zankerovi, Věra Nováková s rodinou, manželé Havlíčkovi a příznivci této divadelní společnosti. Pamatuji si také, že jedno léto tento tábor navštívil i tehdejší dirigent orchestru teplického divadla Rudolf Trinner. Jednalo se o táboření ve skautském stylu,takže i v kuchyni se střídali ve službách jednotliví účastníci, což navozovalo mnohdy komické situace. Chabeřičtí se na teplické divadelníky velice těšili, zejména na estrádu, která každoročně probíhala v místní hospodě, kde přítomné pobavily teplické hvězdy v čele s Hanou Límanovou, Václavem Valínem či Miroslavem Barákem. My, děti, jsme měly dovoleno se těchto představení zúčastnit, z čehož jsme byly nadšené! Bohužel, tábory v této lokalitě neštastně ukončila povodeň v roce 1965".

 

Paní Hladká Hamzová poskytla do blogu fotografie z divadelní krejčovky, z divadla a ze stanového tábora v Chabeřicích z léta 1965. Jsou to amatérské fotografie, jejichž kvalita odpovídá době, kdy byly pořízeny. K dokreslení osobnosti svého otce přiložila nekrolog, který v souvislosti s jeho úmrtím vyšel v Deníku Směr - dnes Teplickém deníku.

 

 

 Podobu postavy, do níž se herec stylizuje, dotváří kostým, účes a líčení:

 

Na fotografii při práci mistr vlásenkář Huta.

A JEŠTĚ ZÁBĚRY  Z NAŠÍ HISTORIE, KTERÉ POBAVÍ :

ANI TEPLIČTÍ DIVADELNÍCI NEUŠLI MANIFESTAČNÍM OSLAVÁM SVÁTKU PRÁCE

Tatínek nesoucí na zádech holčičku je Bohouš Starka, známý především jako interpret dodnes populární písně Hvězda na vrbě.

 

A MNOZÍ BYLI OCEŇOVÁNI ZA VZORNOU PRÁCI (FAKT JE, ŽE OPRAVDU UMĚLI):

Na snímku poznávám zleva čtvrtou Janu Kuchařovou, mzdovou účetní a velmi příjemnou dámu, která kultuře v Teplicích zůstává věrná i v pozdním věku. Poslední zprava divadelní krejčí Miloslav Hamza.

A KROMĚ PRÁZDNIN SPOLU PODNIKALI I ZAHRANIČNÍ CESTY - ZDE DO NĚMECKA

Zajímalo by mě, se kterou ženou na fotografii to Míla Hamza nemluví?

VLASTÍK MAŘÍK: VZPOMÍNKY MI ZŮSTANOU

Náborář, osvětlovač, inspicient, herec.

 

Vlastimil Mařík - náborář Krajského krušnohorského divadla.

Do tehdejšího Krajského krušnohorského divadla jsem přišel poprvé v roce 1965 jako externí spolupracovník. Prodával jsem po firmách vstupenky na jednotlivá představení (říkalo se tomu náborář divadla). Jako kmenový zaměstnanec jsem nastoupil v roce 1966, byl jsem osvětlovač, náborář a ještě jsem příležitostně účinkoval na jevišti. Později jsem si zkusil i sledování textu a inspici.V té době se divadlo vzpamatovávalo z reorganizace, která spočívala ve zrušení velkého souboru operety v šedesátých letech.  Znovu se budovala opereta, ale již ne s takovým sborem a baletem, jaký měla před reorganizací.

HVĚZDY 60. LET

V polovině 60. let byly na repertoáru divadla inscenace jako Hrabě Monte Christo (zhudebněný R.Trinnerem, dirigentem divadla, který později odešel do zahraničí). První operetou nastudovanou v té době byla Veselá vdova. V ní se na jeviště po nemoci vrátil přední komik divadla Josef Semecký. Již předtím zazářil jako Jacobo v Hraběti Monte Christovi a při svém výstupu ve druhém dějství jej publikum přijalo několikaminutovým potleském na otevřené sceně, což  potvrzovalo jeho popularitu v Teplicích. Z hlavnich protagonistů divadla bych především připomenul subrety Annu Bartákovou, Růženu Ječmenovou, Věru Doležalovou - Vitákovou, Leu Čihákovou později i Marii LuisuVáchovou.Z mužských představitelů Draga Čáslavského, Miroslava Baráka, Antonína Horáčka, Zdeňka Kmenta, Mílu Raislera, z mladších pak Jana Počepického, Františka Zacharníka, Ladislava Zacharníka, Milana Koháka,Vladislava Bulanta, Radka Chabinu, později přišel Oldřich Kubart a do sboru Bohouš Starka (interpret dodnes známé písničky Hvězda na Vrbě, pozn. red.).

Zdeněk Kment, držící se za šle.

Sólistka Anna Bartáková jako květinářka v My Fair Lady. Foto: Vlastimil Mařík.

Děvčata z baletu, uprostřed Bobina Vřeská. Foto: Vlastimil Mařík.

Zleva: Vlastimil Mařík, uprostřed Radomír Chabina a dirigent Rudolf Trinner.

Vlastimil Mařík jado dráb v Perlách panny Serafinky po boku s legendárním režisérem Františkem Paulem, otcem herečky Jany Paulové.

Zleva Drago Čáslavský a Vlastimil Mařík.

KAREL MELICHAR SKOUMAL aneb KAMESKO 

aneb NEJEN KAŽDÝ ŘEDITEL MÁ SVOU PŘEZDÍVKU !

Uměleckým ředitelem divadla byl v té době Karel Melichar Skoumal (jak bylo zmíněno v jiném příspěvku přezdívalo se mu Camesco (čti Kamesko). K. M. Skoumal byl upravovatel textů operet a  jako takový byl v záhlaví knihy uváděn právě onou zkratkou CAMESCO. 

 

Um. ředitel K. M. Skoumal při oslavách svého jubilea. Foto: V. Mařík

Divadlo mělo v té době také svého provozního ředitele, byl jím JUDr. Jiří Formánek, který dbal na to aby vše bylo provozně a finančně v pořádku. Technický personál mu proto za zády přezdíval JUDr. Jiří Opatrný.Vedoucím osvětlovačů - elektrikářů byl Leandr Zechl, dalšími osvětlovači byli Václav Líbal, Zoltán Witenberg a Petr Šrůt. K Zoltánu Witenbergovi jenom malá vzpomínka: v 60. letech byla nastudována Země úsměvů. Při realizaci scény posledního dějství, které se odehrává v zemi prince Su Čonga, byla do chrámu zhotovena velká maketa kašírovaného zlatého budhy. Tento budha byl nápadně podoben elektrikáři Zoltánu Witenbergovi a od té doby se také Zoltánovi jinak neřeklo. Budha.

POMOCNÉ PROVOZY 

V době, kdy jsem v divadle pracoval já, byl v dílnách vedoucím pan Kaňák, malíř, velice šikovný. Dále tam byl čalouník Paták a zámečník Petrák. Křestní jména si už bohužel nevybavuji. Divadelní dílny sídlily ve Školní ulici ve vodárnách, vzadu ve dvoře. 


Bohužel se mi pro potřeby tohoto blogu podařilo získat snímky zaměstnanců divadelních dílen pouze z doby kolem roku 1985:

Zleva: Antonín Lebeda, garážmistr. František Kotvald st, zámečník. Antonín Paták, čalouník. Karel Hecht, vedoucí řízení výroby - jedna z vúdčích osobností souboru Krušnohorského divadla. Petrák, zámečník, Rudolf Lopata, truhlář, v té době už důchodce, který byl přijat na renovaci sedaček z Národního divadla.

Shora: muž na špičce Petr Hruška, topič. Řada pod ním: Antonín Dbalý,truhlář. Antonín Hvolka, vedoucí divadelních dílen. Míra Vasilkievič, zámečník. Roman Kolařík, kulisák. Sedící: první brunetka Zdenka Ferencová, čalounice, uprostřed Nasťa Vaňková, šikovná malříka divadelních dekorací, dosud pracuje v oddělení propagace Domu kultury Teplice. Blondýnka Zdenka Mlčáková, aranžérka. 

 
Zaměstnanci divadleních dílen vyrábějí alegorický vůz do prvomájového průvodu. 
Zleva: Zdenkě Mlčáková a Nasťa Vaňková - aranžérky, Zdeněk Kment ml. - truhlář.

Nesmím zapomenout na finanční účtárnu, ve které úřadovaly dvě účetní. Vedoucím jim byl Gustav Niedelský, člověk, který perfektně znal provoz divadla a byl účetní duší celého provozu. Neřeklo se mu jinak, než Ferko. V pozdějších létech se Ferko stal na nějaký čas provozním  ředitelem a při střídání uměleckých ředitelů vlastně řídil celé divadlo. Já jsem se s ním v 80. létech v divadle potkával, jezdil jsem do divadla jako inspektor. V kanceláři divadla pracovala ještě mzdová účetní Jana Kuchařová (ta byla dobrou duší i pozdějšího domu kultury, kde pracovala jako pokladní až do svého odchodu do důchodu, pozn. red.). Sekretářkou byla nejprve pani Rudolfová a po jejím odchodu paní Turková, později zůstala v Německu ve Freiburgu. V náboru působil pan Procházka, zajišťoval i některé zájezdy divadla v pozdější době. 

Po premiéře v kanceláři divadla: zleva Antonín Horáček, Jana Kuchařová (mzdová účetní, dobrá duše divadla), Zdeněk Kment, Marie Turková (sekretářka). Foto: V. Mařík.

Po premiéře: uprostřed jevištní výtvarník Jan Sedláček. Oba další pánové jsou zástupci okresu a města.

ZÁJEZDY PO KRAJI I DÁLE

V 60. letech byl duší zájezdových představení Jaroslav Viták, manžel herečky Věry Doležalové. Nutno podotknout, že teplické divadlo bylo propojeno s divadly v Ústí n.L. a Mostě. Mostecká činohra tak hrála pravidelně v Teplicích s ústeckou operou a baletem. Zdejší divadlo naopak doplňovalo repertoár v Mostě a Ústí n.L. Mimo tyto zajezdy po kraji (jezdilo se do Loun, Děčína, Klášterce atd.), se na konci sezony organizovaly tak zvané šňůry což byly delší zájezdy např. čtrnáctidenní do Tábora, Jihlavy, Hradce Kralového. V divadle  působila jako asistentka choreografa také Božena Vondrušková. V době prázdnin jezdil s námi jako výpomoc osvětlovačů její manžel středoškolský profesor ing. Jiří Vondruška. V divadle také pravidelně hostovali dva herečtí důchodci  Elena Hilarová a Míla Raisler.V baletu jsem ještě zažil choreografa Ferryho Knopa a asistentku choreografie a výbornou baletku Helenu Švábovou - Rollovou. Později zde jako choreograf působil Václav Štádler. 

MŮJ POHLED NA DIVADLO V 80. LÉTECH

Není možné v tomto příspěvku jmenovat všechny, s nimiž jsem se za svého působení v Krajském krušnohorském divadle setkal. Já jsem z divadla odešel v roce 1970. Pracoval jsem jako novinář a později v kulturních zařízeních. S teplickým divadlem jsem jako inspektor divadel přišel opět do kontaktu v roce 1984.V té době zde působili ve funkcích ředitelů střidavě režiséři Rudolf Fleischer a Svatopluk Vašut. Provozní duší divadla byl již zmíněný Gustav Niedelský, nejprve jako provozní ředitel (funkce se později jmenovala provozně ekonomický náměstek). Lidí, kteří ještě pamatují 60. léta v krušnohorském divadle, již mnoho není. O některých vím, že stále ještě u divadel působí: František Zacharník, Ladislav Zacharník, dirigent Rudolf Trinner, či Jan Počepický (posledně jmenovaný se jako host zúčastní představení Hraběnka Marica, uvedeme 14. 4. 2014, pozn. red.).

DIVADLO MALÝCH FOREM

V roce 1967, kdy se uskutečnil pokus o divadelní kabaret. Ten byl zřízen na malém sále divadla při stolové upravě.Bohužel jeho činnost neměla dlouhého trvání. Režiserém tohoto kabaretu byl Antonín Boehm (novinář, manžel akad. mal. Dagmar Boehmové, jejíž portrét baletky zdobí Smetanovu síň, pozn. red.). V kabaretu byly za tu dobu realizovány pouze dva typy pořadů. Jedním bylo pásmo staropražských a staročeských písníček a druhý klauniáda Jana Počepického a Františka Zacharníka s názvem Proměny krále augusta.

Kabaret DIVKA - staročeské písničky: Źáková, Chundela, Sluková.

Kabaret DIVKA - klauniáda, Jan Počepický a František Zacharník.

Vlevo: Antonín Boehm, režisér kabaretu DIVKA.

DALŠÍ HVĚZDY, NA KTERÉ SE NEZAPOMÍNÁ

Neměl bych také zapomenout na výtvarníka scény, akademického malíře Jana Sedláčka, jehož scény byly opravdu obdivuhodné. Z hostujících režisérů vzpomínám především na věhlasného Karla Smažíka. kterého jsem považoval za krále operety, a známou divadelní osobnost,  Františka Paula. Režíroval zde například populárního Podskaláka s Josefem Semeckým v hlavní roli Saturnina Brambora.Většinu inscenací měl pod patronátem herec Zdeněk Kment, který působil jako asistent režie.Velké role v Teplicích odehrál Antonín Horáček, např. Lakomce v Perlách panny Serafínky. V tomto období získávala zdejší opereta opět svou někdejší popularitu. Z dirigentů té doby si pamatuji hlavně Františka Poppa, Antonína Horáka, (který později odešel do televize,) a Jiřího Hlávku. Vzpomínek mám mnoho i na to, jak bylo těžké bylo se s divadlem loučit při defintivním ukončení stálé scény v Teplicích. Se čtenáři tohoto blogu jsem se podělil jenom o pár z nich. Ti, na které jsem zapomněl, ať mi prominou, možná někdy příště. 

Vlastimil Mařík, březen 2014.

red. upraveno es

ŠÁRKA CINKEOVÁ:

TEPLICE SE STALY MÝM OSUDEM

V souboru Krušnohorského divadla působila jako druhá subreta v rozmezí let 1982 až 1994. Měla všechny předpoklady stát se hvězdou: mládí, půvab, fotogenickou tvář, temperamentní a navíc disponovala krásným školeným hlasem. Naposledy ji teplické publikum spatřilo v muzikálu Kabaret, nově nastudované premiéře poslední sezony 1993/94 a ve vůbec v posledním odehraném představení před rozpuštěním souboru, v operetě Polská krev. 

"Pro nás je starost jen zbytečný krám, proč smutný být z příštích let? Neroňte slzy do piva, život je kabaret!" Jak symbolická slova, uvědomíme-li si, že je zpívali herci, z nichž mnohým se o měsíc později nuceně uzavřela umělecká kariéra. Šárka Cinkeová - Krušková - Melíšková na fotografii z poslední nastudované premiéry před rozpuštěním souboru Krušnohorského divadla v roce 1994, muzikálu Kabaret (Joe Masteroff / John Kander / Fred Ebb).  

"Po absolvování studia byly Teplice moje druhé angažmá," vzpomíná šaramantní dáma, které roky neubraly půvab ani temperament. "Oblastní divadlo bylo moje přání. Nestála jsem o Prahu, kde bych si ve stínu zavedených hvězd pořádně nezahrála. Chtěla jsem si toho co nejvíc vyzkoušet a zdejší opereta měla navíc dobrou pověst. Pravda je, že tolik hereckých a pěveckých příležitostí, kolik se mi jich dostalo v Teplicích, bych jinde sotva měla," přiznává. A jako důkaz předkládá album z fotografiemi ze všech premiér, které se v průběhu dvanácti sezon na jevišti Krušnohorského divadla odehrály. Některé z nich, zvláště ty z období těsně po roku 1989, se jí a zřejmě i divákům z paměti "vykouřily", o jiných dokáže i po těch dlouhých letech vyprávět s nefalšovaným zaujetím. "V teplickém divadle byla počátkem osmdesátých let skvělá parta, což všude nebývá! Nepamatuji se, že my, subrety, bychom mezi sebou pěstovaly nějakou řevnivost, ta trošku přišla až v pozdějších letech. Skvělé bylo i zázemí, kluci v technice, krečjovna. Výpravy k inscenacím byly vždycky úžasné včetně kostýmů. Měly jsme nádherné toalety, vždycky perfektně padly", líčí Šárka. Pochází z Liberce, kde po absolutoriu odehrála první představení, zpívala kuchtíka v Rusalce. "V Teplicích jsem si myslela, že budu dva tři roky. Jenomže jsem se zamilovala, můj muž tu byl mistr světel. Jeli jsme na dovolenou a zpátky už jsem tušila, že budeme tři." Po roční mateřské dovolené se Šárka na jeviště vrátila, nakonec se v teplickém divadle zamilovala i do svého druhého muže... "Teplice se staly mým osudem", uzavírá výtah svého curiculum vitae. 

Opereta Podskalák měla na prknech Krušnohorského divadla vždycky úspěch.

Zleva: František Dvořák, zprava Šárka Cinkeová.

Přidat popisek

Šárka Cinkeová v Podskalákovi.

Šárka Cinkeová v historicky posledním představení souboru operety Krušnohorského divadla v Teplicích, sezona 1994, opereta Polská krev.

Poté, co Šárka Cinkeová - Melíšková dala na čas stálému divadelnímu angažmá vale, se jí dnes znovu rýsují pracovní příležitosti. Je opět svobodná a bude-li stát štěstí při ní, život jí znovu naplní divadlo. 

Sir RUDOLF BING (1920 Vídeň): Z DIVADLA V TEPLICÍCH DO METROPOLITNÍ OPERY NEW YORK

Fransic Robinson (vlevo) a Rudolf Bing na zájezdu Metropolitní opery v roce 1958.

SE ZASTÁVKOU V EDINBURGU

Výčet významných osobností, které poznamenaly život v Krušnohorském divadle v Teplicích a jejichž život byl zpětně ovlivněn působením v teplickém divadle, obohacuje jméno Sira Rudolfa Binga, generálního ředitele Metropolitní opery New York, v jejímž čele stál až do roku 1972.

Následující ukázky jsem si dovolila vyjmout z knihy Rudolfa Binga 5000 večerů v opeře, z anglického originálu 5000 Night at the Opera přeložila Helena Nebelová, vydal Supraphon Praha 1984.

 

V roce 1949 byl Rudolf Bing povolán do Metropolitní opery v New Yorku, kteřou řídil až do konce sezony 1971 / 72, kdy odešel na odpočinek. Snímek dokládá, že i generální ředitel Metropolitní opery NW může do práce cestovat metrem.

 

Rudolf Bing (vpravo) s Johnem Christiem v Glyndebournu, r. 1937.

 

Glyndebourn, zleva Rudolf Bing, dirigent Fritz Busch a režisér Carl Ebert.

Vizitka: 

Sir Rudof Bing působil od mládí jako umělecký manažer, záhy se však začal uplatňovat především v oblasti operního podnikání. V období 1928 - 1930 byl asistentem intendanta operního divadla v Darmstadtu, tutéž funkci pak vykonával v letech 1930 - 33 ve Státní opeře v Berlíně - Charlottenburgu. V roce 1935 odešel do Anglie, kde až do roku 1949 vedl soukromé operní divadlo Johna Christieho v Glyndebournu. Byl jedním z hlavních iniciátorů vzniku hudebního festivalu v Edinburghu a jeho prvním uměleckým ředitelem. Odtud byl povolán do New Yorku, aby se stal generálním ředitelem Metropolitní opery, v jejímž čele pak stál až do roku 1972. Za zásluhy o vybudování edinburského festivalu byl Rudolfu Bingovi udělen šlechtický titul.

 

Zleva: režisér Carl Ebert, Rudolf Bing a dirigent Dimitri Mitropoulose. Pánové debatují o připravované inscenaci Verdiho Macbetha, Metropolitní opera NY, sezona 1958/59.

Zleva: bývalý ředitel Metropolitní opery NY Edward Johnson se svým nástupcem Rudolfem Bingem. Uprostřed paní Belmontová, čestná předsedkyně konsorcie milionářů dotujících Metropolitní operu.

Sólisté Metropolitní opery NY po představení Verdiho opery Don Carlos. leva: basista Giorgio Tozzi, tenorista Franco Corelli, basista Jerome Hines, ředitel opery Rudolf Bing, sopranistka Leonie Rysaneková, barytonista Nicolae Herlea a sbormistr Met Kurt Herbert Adler.

Dvě největší sopranistky poválečného období, proslulé rivalky Renata Tebaldiová (vlevo) a Marie Callasová. Jejich setkání zaranžoval Rudolf Bing (uprostřed) v roce 1968 po představení Cileovy opery Adriena Lecouvreurová. V té době již Callasová veřejně nevystupovala.

Zleva: jugoslávská sopranistka Zinka Milanovová, Rudolf Bing, paní Tuckerová s manželem, tenoristou Richardem Tuckerem, americký barytonista Robert Merrill s manželkou. Snímek je z oslavy Tuckerových narozenin.

 

A teď tedy zpět do teplického divadla, k působení Rudolfa Binga v umělecké branži ve 30. létech 20. století, kdy se ještě nepyšnil titulem Sir a o budoucí hvězdné kariéře se mu určitě ani nesnilo:

Zdroj: 5000 VEČERŮ V OPEŘE, Memoáry ředitele Metropolitní opery v New Yorku. Knihu mi zapůjčil Jan Liška, kterému velmi děkuji, neboť je to opravdu moc zajímavé čtení! Níže uvedená citace vzpomínek Rudolfa Binga vypovídá mnohé nejenom o teplickém divadle počátkem 30. let 20. století, ale také o propracovaných metodách nacistické propagandy v době, kdy se německý fašismus pozvolna dostával k moci.

.... Jaro roku 1933 bylo všude neradostné a beznadějné. Ale jednoho dne se u nás zčistajasna objevil můj dávný přítel Gerhard Scherler a vytasil se s divadlem, které mě mohlo potřebovat. Scherler byl dramaturgem lipského divadla. V anglosaských divadlech podobná funkce neexistuje, avšak v Německu je dramaturg odpovědný za všechno, co souvisí s literární stránkou divadelní produkce. ...
Scherlera k jeho velkému překvapení vyhledali zástupci německého ministerstva propagandy. Řekli mu, že s nelibostí sledují, že v městě Teplice - Šanov, s obyvateli převážně německé národnosti, hraje městské divadlo pouze příležitostně, když právě do města zavítá nějaký zájezdový divadelní soubor. Kdyby se Scherler chtěl ujmout úkolu dát do chodu a řídit sedmiměsíční divadelní sezonu (jako v Darmstadtu měli i v Teplicích dvě divadelní budovy, velkou a malou), německá vláda by prý byla ochotna poskytnout mu určitou subvenci. Žádné jiné podmínky si nekladli. Scherler si věřil, že dokáže sám připravit činohru, ale potřeboval někoho, kdo by se mu postaral o operu. Jel bych s ním do Teplic prohlédnout si ta divadla a účastni se jednání s městskou radou, která je vlastní?

Město Teplice leží na severu Čech, dosti daleko od Prahy. Přesto jsem se nejdřív rozjel do Prahy, abych se poradil s dr. Paulem Egerem, kterého vyhodili ancisté z hamburského divadla a byl nyní ředitelem Německého divadla v Praze. Eger mi teplický záměr doporučil. Nyní, po nacistických čistkách, budeme prý moci angažovat vysoce kvalitní německé umělce za mnohem nižší gáže než ještě před nedávnem. Ale když jsem pohovořil s pány z městské radnice a prohlédl si divadla - solidní provinční divadelní budovy z 19. století, poměrně slušně vybavené - řekl jsem Scherlerovi rovnou, že německá subvence nebude stačit k tomu, aby kryla deficit jedné divadelní teplické sezony. Podle ujednání s městskou radou jsme měli začít se zkouškami v září a v říjnu už zahájit sezonu. Prorokoval jsem, že k prvnímu lednu budeme na mizině, ale jestliže chce Scherler udělat bankrot, jsem ochoten mu v tom pomáhat. Dopadlo to tak, že jsme ohlásili úpadek o vánocích.

V červenci byl Scherler formálně jmenován ředitelem Městského divadla v Teplicích a mě pak jmenoval svým spoluředitelem. Na sestavení operního, operetního a činoherního souboru nám zbývalo šest týdnů. Byly to sice Goebbelsovy peníze, ale k ničemu nás nezavazovaly, což jsme okamžitě dokázali tím, že jsme jako hudebního ředitele angažovali Hanse Oppenheima, velmi dobrého, zkušeného a spolehlivého dirigenta, který přišel o zaměstnání v Německu, protože byl Žid. ...
Jako zahajovací představení činohry jsme naplánovali Sen noci svatojánské, doprovázený Mendelssohnovou hudbou... Operní sezona měla být zahájena Hoffmannovými povídkami J. Offenbacha, po nichž by následovala premiéra Mozartovy Figarovy svatby.  Abychom ušetřili náklady za kostýmy, přišel kdosi na "geniální" nápad (obávám se, že jsem to byl já) nastudovat Figarovu svatbu v moderních šatech. Bylo to nejhorší fiasko, při jakém jsem kdy asistoval, a pokládám za velké štěstí, že jsem z podobných stupidit vyrostl hned na počátku své dráhy a v tak odlehlém místě.
...
Všechno plánování, konkursy a angažování umělců se odbývalo ve Vídni. V září jsme se pak všichni přestěhovali do Teplic. Oppenheim hned začal zkoušet s místním orchestrem. Mezi našimi místními zaměstnanci byla i starší učitelka hudby, která nám dělala nápovědu. Ačkoliv jsme měli výtečného komika, kterého jako žida vyhodili z vratislavského divadla, teplické obecenstvo nejvíc přitahovala opereta. Měla asi dobrou úroveň, ale utkvělo mi o ní v paměti pramálo, kromě toho, že náš operetní dirigent byl mladý statný muž jménem Leopold Ludwig. Později se stal generálním hudebním ředitelem v Hamburku a na podzim 1970 nastudoval v Metropolitní opeře nádherného Parsifala a o rok nato méně zdařilého Čarostřelce.

Jak sezona pokračovala, bylo čím dál zřejmější, že divadlo na svou zoufalou finanční situaci brzy zajde. Město nebylo ochotno nás subvencovat, příjem ze vstupenek zdaleka nestačil krýt náklady, a to tím spíš, že jsme ještě neměli stálou obec abonentů,která by nás podporovala. A vzhledem k vysokému počtu židů a sociálních demokratů, které jsme zaměstnávali, jsme nemohli čekat, že by nám německé ministerstvo propagandy zvýšilo subvenci. V polovině prosince jsme členům souboru oznámili, že jsme nuceni divadlo zavřít. Na Nový rok 1934 jsme byli se ženou zase zpátky ve Vídni.

NAPOSLEDY NA JEVIŠTI PO BOKU OTCE V KRUŠNOHORSKÉM DIVADLE

SOŇA ČERVENÁ (9. 9. 1925)

světoznámá operní pěvkyně jako CARMEN v Krajském krušnohorském divadle v Teplicích 

Světoznámá operní diva Soňa Červená je dcerou zakladatele Červené sedmy Jiřího Červeného. Když byla malá, chodívali k nim na návštěvu Artur a Xena Longenovi, František Gellner, Bohuslav Martinů, Eduard Kohout, Vlasta Burian, Eman Fiala, Ferenc Futurista, Bohumil Mathesius, Jindřich Plachta. Bylo jasné, že Soňa se bude věnovat umění. Stala se operní pěvkyní, interpretkou stovky významných rolí. V roce 1962 emigrovala z bývalého Československa a od té doby vystupovala na prestižních světových scénách v Evropě a Americe. Krásná mladá Češka okouzlila svým nádherným altem publikum i kritiky.
Po revoluci se vrátila do rodné Prahy, kde ve svých 85 letech vystupuje na scénách Národního divadla v hlavních rolích ve dvou představeních (Zítra se bude, Makropulos). 

Životní příběh Soni Červené, to jsou vlastně dějiny 20. století naší republiky.

Zdroj: www.ČT - 13. komnata Soni Červené

Půvabná Soňa Červená na fotografii ze 30. let 20. století.

Málo se mluví o tom, že Soňa Červená svoji slavnou Carmen zpívala také v Teplicích. A už vůbec se neví, že na prknech tehdy Krajského krušnohorského divadla vystoupila ještě jednou, v okamžiku pro ni zcela zásadním. V Teplicích to bylo naposledy, co na jevišti vystoupila spolu se svým otcem, zakladatelem legendárního prvorepublikového pražského kabaretu "Červená sedma", ing. Jiřím Červeným. Brzy poté opustila Československou socialistickou republiku a emigrovala do západního Německa. 
Zajímavé informace ze života hvězdy, která naši malou zemi proslavila po celém světě, alespoň v jeho hudebních kruzích, nám poskytl Jan Liška.

 

V roce 2004 získala Soňa Červená Thálii jako zvláštní cenu kolegia.

Zpracováno dle knihy Soni Červené „STÝSKÁNÍ ZAKÁZÁNO“

Výňatky z deníku str.72, rok 1960:

…Kromě všech těchto taktů a kilometrů jsem hostovala jako Carmen v Hamburku za řízení Uštvána Kerésze a v režii Wielanda Wagnera, Carmen v Kolíně nad Rýnem za řízení Siegfrieda Köhlera, Carmen v Teplicích za řízení Zbyňka Vostřáka v režii Karla Jerneka a jako Carmen a Amneris v Drážďanech za řízení Rudolfa Neuhause…

Dopis otci, str.78

 Berlín 2.4.1961

 …Pořadatel z Teplic mi psal, že by chtěli „Červenou sedmu“, zda by to bylo možné. Dala jsem mu svůj jediný termín 3.7., který mi zbývá, než mě spolkne Salzburg. Ptal se mě, zda bych souhlasila s tenorem B. Odpověděla jsem, že ano, pod podmínkou, že ho to nejdřív naučí.

…str.79 

Koncert Červené sedmy se opravdu v Teplicích uskutečnil a pan pořadatel dokonce upustil od svého tenora B. Obsazení bylo prvotřídní: Eduard Kohout, Oldřich Kovář, Dr. Jiří Červený a já. Bylo to naposledy, co jsem stála s otcem na jevišti. Ale to jsme tenkrát nevěděli…

Vizitka

Soňa Červená získala první divadelní zkušenosti v muzikálu Divotvorný hrnec. Hrála rovněž ve filmu, například v komedii. Poslední mohykán. Poté se rozhodla věnovat opeře.Tři roky působila v Janáčkově divadle v Brně. Poté v roce 1959 přešla do Berlína, do opery Unter den Linden. Zde zpívala role v operách Claudia Monteverdiho, Georga Fiedricha Händela  a Christopha Willibalda Glucka. Za tyto role obdržela poprvé v roce 1961 čestný titul „komorní pěvkyně“ (Kammersängerin). Famózní úspěch jí přinesla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela.  Toto provedení bylo v roce 1960 úspěšně nahráno na gramofonové desky. Roli Carmen pak zpívala na nejpřednějších světových scénách 156 krát.
V této době se ji ke spolupráci marně a bezvýsledně snažila získat východoněmecká Stasi i česká StB, která na ni vedla osobní svazek č. 10324 již od roku 1951. Emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína 4. ledna 1962. 

Zdroj: Wikipedia 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak jsem se potkala s hvězdou

Stalo se to 24. 10. 2011. V Krušnohorském divadle jsme dávali operu Lakmé z produkce Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem.

Z historie:
Operu o indické, bráhmanské kněžce Lakmé zkomponoval francouzský pozdně romantický skladatel Léo Delibes na libreto Edmonda Gondineta a Philippa Gilla podle ve své době velice slavného románu Rarahu Pierra Lottiho. Světová premiéra se uskutečnila 14. dubna 1883 v pařížské Komické opeře a pro svou oblíbenost zde zůstala na repertoáru po osmdesát let. Exotická tématika hinduismu, převtělování duší, kastovnické vztahy východní civilizace, inkarnace indických bohů byly tehdy v koloniální Francii velice módní. Příběh vypráví o zapovězené lásce britského důstojníka k chrámové tanečnici Lakmé, která patřila do nejvyšší bráhmanské kasty. Tím bylo narušeno pravidlo, podle něhož se mohou brát mezi sebou jen příslušníci určité kasty. Role hlavní představitelky patří k nejslavnějším partiím koloraturního sopránu, zejména tzv. Zvonková árie, kterou proslavila australská pěvkyně Joan Sutherlandová. Ke skutečným melodickým hitům pak bezpochyby patří duet Lakmé a její služky Maliky


Zpět do divadla v Teplicích.
Bylo těsně po druhém zvonění. Většina diváků téměř vyprodaného představení čekala usazena na svých místech, jen u dveří výtahu v přízemí postávala trojice opozdilců, dvě ženy a jeden muž. Proběhla jsem kolem nich, dámy jsem zaregistrovala periferním viděním. Už jsem téměř stála na schodišti, když se mi v mozku rozezněl opožděný signál! Ta drobná, štíhlá žena s vlasy upevněnými sponou do culíku! Byla mi povědomá! Naštěstí instinkty někdejší novinářky ještě občas zafungují, rychle jsem se vrátila, výtah se právě otevíral. "Vy jste paní Červená!", vyhrkla jsem nezdvořile v obavách, že mi vzácný "úlovek" zmizí mezi dveřmi. "Ano," slavná pěvkyně se na mě usmála a zdálo se, že je mým zájmem potěšena. "Bože, kdybych věděla, že vás tady potkám!" vydechla jsem. "Určitě bych vám obstarala nejlepší místo!" "Ale to není nutné," odvětila Soňa Červená svým charakteristickým kultivovaným altem a vstoupila do výtahu. (Jak typické! Zatímco mnozí moji kolegové, pokud se na ně nedostanou služební vstupenky zadarmo, raději do kina či divadla ani nejdou, dáma, která by v každém kulturním stánku v Čechách a jistě i mnohde v cizině měla dveře otevřené, si pokorně koupila lístek). Dozvěděla jsem se, že je v Teplicích v lázních a přijela se podívat konkrétně na "ústeckou" Lakmé, jejíž představitelka Anna Klamó, sólistka Svč. divadla opery a baletu, byla nominována na cenu Thálie 2011. Připomněla jsem paní Červené, že v Krajském krušnohorském divadle zpívala na počátku šedesátých let. Na jevišti velkého sálu stála tehdy naposledy po boku svého otce Ing. Červeného, zakladatele proslulého pražského kabaretu Červená sedma. Krátce poté emigrovala do Německa.
Škoda, že se o pobytu takových vzácných hostů v Teplicích nedozvídáme včas. Možná, že Soňa Červená neměla o pozornost novinářů zájem, nicméně řádku v místních novinách by si bývala určitě zasloužila. Nedalo mi, a při představení jsem čas od času pohlédla jejím směrem. Seděla v jedné z předních řad v přízemí, tleskala často a srdečně.  A já byla šťastná, bez ohledu na to, co se právě odehrávalo na jevišti. Ten večer jsem se totiž potkala s opravdovou Hvězdou.
Eva Stieberová, březen 2014
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------