Sir RUDOLF BING (1920 Vídeň): Z DIVADLA V TEPLICÍCH DO METROPOLITNÍ OPERY NEW YORK

Fransic Robinson (vlevo) a Rudolf Bing na zájezdu Metropolitní opery v roce 1958.

SE ZASTÁVKOU V EDINBURGU

Výčet významných osobností, které poznamenaly život v Krušnohorském divadle v Teplicích a jejichž život byl zpětně ovlivněn působením v teplickém divadle, obohacuje jméno Sira Rudolfa Binga, generálního ředitele Metropolitní opery New York, v jejímž čele stál až do roku 1972.

Následující ukázky jsem si dovolila vyjmout z knihy Rudolfa Binga 5000 večerů v opeře, z anglického originálu 5000 Night at the Opera přeložila Helena Nebelová, vydal Supraphon Praha 1984.

 

V roce 1949 byl Rudolf Bing povolán do Metropolitní opery v New Yorku, kteřou řídil až do konce sezony 1971 / 72, kdy odešel na odpočinek. Snímek dokládá, že i generální ředitel Metropolitní opery NW může do práce cestovat metrem.

 

Rudolf Bing (vpravo) s Johnem Christiem v Glyndebournu, r. 1937.

 

Glyndebourn, zleva Rudolf Bing, dirigent Fritz Busch a režisér Carl Ebert.

Vizitka: 

Sir Rudof Bing působil od mládí jako umělecký manažer, záhy se však začal uplatňovat především v oblasti operního podnikání. V období 1928 - 1930 byl asistentem intendanta operního divadla v Darmstadtu, tutéž funkci pak vykonával v letech 1930 - 33 ve Státní opeře v Berlíně - Charlottenburgu. V roce 1935 odešel do Anglie, kde až do roku 1949 vedl soukromé operní divadlo Johna Christieho v Glyndebournu. Byl jedním z hlavních iniciátorů vzniku hudebního festivalu v Edinburghu a jeho prvním uměleckým ředitelem. Odtud byl povolán do New Yorku, aby se stal generálním ředitelem Metropolitní opery, v jejímž čele pak stál až do roku 1972. Za zásluhy o vybudování edinburského festivalu byl Rudolfu Bingovi udělen šlechtický titul.

 

Zleva: režisér Carl Ebert, Rudolf Bing a dirigent Dimitri Mitropoulose. Pánové debatují o připravované inscenaci Verdiho Macbetha, Metropolitní opera NY, sezona 1958/59.

Zleva: bývalý ředitel Metropolitní opery NY Edward Johnson se svým nástupcem Rudolfem Bingem. Uprostřed paní Belmontová, čestná předsedkyně konsorcie milionářů dotujících Metropolitní operu.

Sólisté Metropolitní opery NY po představení Verdiho opery Don Carlos. leva: basista Giorgio Tozzi, tenorista Franco Corelli, basista Jerome Hines, ředitel opery Rudolf Bing, sopranistka Leonie Rysaneková, barytonista Nicolae Herlea a sbormistr Met Kurt Herbert Adler.

Dvě největší sopranistky poválečného období, proslulé rivalky Renata Tebaldiová (vlevo) a Marie Callasová. Jejich setkání zaranžoval Rudolf Bing (uprostřed) v roce 1968 po představení Cileovy opery Adriena Lecouvreurová. V té době již Callasová veřejně nevystupovala.

Zleva: jugoslávská sopranistka Zinka Milanovová, Rudolf Bing, paní Tuckerová s manželem, tenoristou Richardem Tuckerem, americký barytonista Robert Merrill s manželkou. Snímek je z oslavy Tuckerových narozenin.

 

A teď tedy zpět do teplického divadla, k působení Rudolfa Binga v umělecké branži ve 30. létech 20. století, kdy se ještě nepyšnil titulem Sir a o budoucí hvězdné kariéře se mu určitě ani nesnilo:

Zdroj: 5000 VEČERŮ V OPEŘE, Memoáry ředitele Metropolitní opery v New Yorku. Knihu mi zapůjčil Jan Liška, kterému velmi děkuji, neboť je to opravdu moc zajímavé čtení! Níže uvedená citace vzpomínek Rudolfa Binga vypovídá mnohé nejenom o teplickém divadle počátkem 30. let 20. století, ale také o propracovaných metodách nacistické propagandy v době, kdy se německý fašismus pozvolna dostával k moci.

.... Jaro roku 1933 bylo všude neradostné a beznadějné. Ale jednoho dne se u nás zčistajasna objevil můj dávný přítel Gerhard Scherler a vytasil se s divadlem, které mě mohlo potřebovat. Scherler byl dramaturgem lipského divadla. V anglosaských divadlech podobná funkce neexistuje, avšak v Německu je dramaturg odpovědný za všechno, co souvisí s literární stránkou divadelní produkce. ...
Scherlera k jeho velkému překvapení vyhledali zástupci německého ministerstva propagandy. Řekli mu, že s nelibostí sledují, že v městě Teplice - Šanov, s obyvateli převážně německé národnosti, hraje městské divadlo pouze příležitostně, když právě do města zavítá nějaký zájezdový divadelní soubor. Kdyby se Scherler chtěl ujmout úkolu dát do chodu a řídit sedmiměsíční divadelní sezonu (jako v Darmstadtu měli i v Teplicích dvě divadelní budovy, velkou a malou), německá vláda by prý byla ochotna poskytnout mu určitou subvenci. Žádné jiné podmínky si nekladli. Scherler si věřil, že dokáže sám připravit činohru, ale potřeboval někoho, kdo by se mu postaral o operu. Jel bych s ním do Teplic prohlédnout si ta divadla a účastni se jednání s městskou radou, která je vlastní?

Město Teplice leží na severu Čech, dosti daleko od Prahy. Přesto jsem se nejdřív rozjel do Prahy, abych se poradil s dr. Paulem Egerem, kterého vyhodili ancisté z hamburského divadla a byl nyní ředitelem Německého divadla v Praze. Eger mi teplický záměr doporučil. Nyní, po nacistických čistkách, budeme prý moci angažovat vysoce kvalitní německé umělce za mnohem nižší gáže než ještě před nedávnem. Ale když jsem pohovořil s pány z městské radnice a prohlédl si divadla - solidní provinční divadelní budovy z 19. století, poměrně slušně vybavené - řekl jsem Scherlerovi rovnou, že německá subvence nebude stačit k tomu, aby kryla deficit jedné divadelní teplické sezony. Podle ujednání s městskou radou jsme měli začít se zkouškami v září a v říjnu už zahájit sezonu. Prorokoval jsem, že k prvnímu lednu budeme na mizině, ale jestliže chce Scherler udělat bankrot, jsem ochoten mu v tom pomáhat. Dopadlo to tak, že jsme ohlásili úpadek o vánocích.

V červenci byl Scherler formálně jmenován ředitelem Městského divadla v Teplicích a mě pak jmenoval svým spoluředitelem. Na sestavení operního, operetního a činoherního souboru nám zbývalo šest týdnů. Byly to sice Goebbelsovy peníze, ale k ničemu nás nezavazovaly, což jsme okamžitě dokázali tím, že jsme jako hudebního ředitele angažovali Hanse Oppenheima, velmi dobrého, zkušeného a spolehlivého dirigenta, který přišel o zaměstnání v Německu, protože byl Žid. ...
Jako zahajovací představení činohry jsme naplánovali Sen noci svatojánské, doprovázený Mendelssohnovou hudbou... Operní sezona měla být zahájena Hoffmannovými povídkami J. Offenbacha, po nichž by následovala premiéra Mozartovy Figarovy svatby.  Abychom ušetřili náklady za kostýmy, přišel kdosi na "geniální" nápad (obávám se, že jsem to byl já) nastudovat Figarovu svatbu v moderních šatech. Bylo to nejhorší fiasko, při jakém jsem kdy asistoval, a pokládám za velké štěstí, že jsem z podobných stupidit vyrostl hned na počátku své dráhy a v tak odlehlém místě.
...
Všechno plánování, konkursy a angažování umělců se odbývalo ve Vídni. V září jsme se pak všichni přestěhovali do Teplic. Oppenheim hned začal zkoušet s místním orchestrem. Mezi našimi místními zaměstnanci byla i starší učitelka hudby, která nám dělala nápovědu. Ačkoliv jsme měli výtečného komika, kterého jako žida vyhodili z vratislavského divadla, teplické obecenstvo nejvíc přitahovala opereta. Měla asi dobrou úroveň, ale utkvělo mi o ní v paměti pramálo, kromě toho, že náš operetní dirigent byl mladý statný muž jménem Leopold Ludwig. Později se stal generálním hudebním ředitelem v Hamburku a na podzim 1970 nastudoval v Metropolitní opeře nádherného Parsifala a o rok nato méně zdařilého Čarostřelce.

Jak sezona pokračovala, bylo čím dál zřejmější, že divadlo na svou zoufalou finanční situaci brzy zajde. Město nebylo ochotno nás subvencovat, příjem ze vstupenek zdaleka nestačil krýt náklady, a to tím spíš, že jsme ještě neměli stálou obec abonentů,která by nás podporovala. A vzhledem k vysokému počtu židů a sociálních demokratů, které jsme zaměstnávali, jsme nemohli čekat, že by nám německé ministerstvo propagandy zvýšilo subvenci. V polovině prosince jsme členům souboru oznámili, že jsme nuceni divadlo zavřít. Na Nový rok 1934 jsme byli se ženou zase zpátky ve Vídni.