TEN, KTERÝ VÍ, KAM KTERÁ ROURA VEDE

JIŘÍ FOJTÍK

Jiří Fojtík, dnes usměvavý důchodce, nastoupil do Krušnohorského divadla nejprve na prkna, která znamenají svět. Ještě jako vysokoškolský student přijal v roce 1965 brigádně angažmá v Lehárově operetě "Veselá vdova" a Kalmánově  "Hraběnce Marici". Zpíval ve sboru, dokonce i tančil, což dokazují dobové fotografie z jeho archivu. 

FOTO: Na prvním snímku vlevo Jiří Fojtík. Na druhém snímku v kostýmu dragouna. Na třetím snímku s portrétem v Teplicích populárního dirigenta Františka Poppa.

 

 

Z historie:
Veselou vdovu vidělo od přemiéry 8. prosince 1965 do března 1966 v 54 představeních 30095 diváků. V režimu zájezdového představení byla hrána v Táboře, Hradci Králové, Pradubicích, Chrudimi, Holicích, Klatovech, Strakonicích, Sušici, Písku, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Dačicích, Jihlavě, Třešti, Častolovicích, Náchodě, Dvoře Králové, Jablonci, Čáslavi, Karlových Varech, Mladé Boleslavi a jinde, v mnohých městech opakovaně. 
 

 "Byly to bezkonkurenčně moje nejkrásnější prázdniny," vzpomíná Jiří Fojtík na léta, kdy, dle vlastních slov, byl o 30 kg mladší. "Zažil jsem spoustu srandy s lidmi, kteří svoji práci milovali a dělali ji v podstatě za hubičku. Divadelní prostředí mě naprosto uchvátilo." A tak není divu, že sem o pět let později nastoupil jako jeho řádný zaměstnanec, nejprve do oddělení materiálně technického zásobování, později do odělení investic. "Vzpomínám na svoje setkání se Stelou Zázvorkou, která už tehdy byla hereckou ikonou. Hostovala u nás s nějakou inscenací a já na ni náhodou natrefil ve vrátnici. Rozčilovala se, že nemáme funkční výtah, že do těch schodů nepoleze! Nedalo se nic dělat, domluvili jsme se s kulisákem, chytil jsem milou Stelu za ruku a vyvezli jsme ji do poschodí nákladním výtahem. Ale byla formát! Smála se, že je taková bába protivná a ještě nám poděkovala. Pak téměř tři hodiny neslezla z jeviště a byla, jak jinak, než vynikající!"

Divadlo měnilo tvář postupně

V roce 1971 nastoupil Jiří Fojtík do oddělení materiálně technického zásobování.  Právě se prováděla rozsáhlá rekonstrukce divadla, spočívající ve výměně ústředního topení, elektroinstalace, rekonstruovala se instalace vody, kanalizace, vzduchotechnika. Pokládala se nová podlaha jeviště, nové parketové podlahy v dnešní Smetanově síni a na malém sále. "A samozřejmě nesmím zapomenout na nové vybabení osvětlovací a zvukové kabiny, nová požární signalizace a také nové telefony a ústředna", zdůrazňuje Fojtík. Ve stejné době se renovovalo i vybavení restauračních provozů.

Všechny změny za pochodu

Po dobu rozsáhlé opravy se divadlo pro návštěvníky nezavíralo, pouze se prodloužily přázdniny. "Dnes si to vůbec nikdo nedokáže představit," tvrdí Jiří. "Například topenáři skončili ve tři odpoledne, hned se po nich muselo uklidit a večer se hrálo! Samozřejmě všichni museli mít pochopení a mnohdy docházelo ke zmatkům. Ale divadlo jsme nezavřeli ani jednou".
V Krušnohorském divadle zůstal Jiří Fojtík do poloviny roku 1977 v oddělení hospodářské správy a investic, poté nastoupil k podniku Lesy.

80. léta a na obzoru další velká rekonstrukce

V 80. létech byla jako zařízení kraje podrobena rekonstrukci divadla v Ústí nad Labem a Mostě, v plánu bylo také divadlo v Teplicích. Uvažovalo se o renovaci jevištních zařízení, některých instalací a hlavně moderzinaci zvukového a světelného parku. Určitými úpravami měly projít restaurační prostory a renovováno mělo být i kino. Při té příležitosti měly být novými lustry a nábytkem vybaveny kuřářna a Smetanova síň a také šatny herců. 
"V roce 1984 do mě začal hučet Karel Hecht, zda bych do toho nešel. Abych pravdu řekl, u Lesů mi nich nescházelo, ale láska k divadlu zvítězila. Chtěl jsem být u toho. Dal jsem výpověď a čekal devět měsíců. Ale zaměstnavatel se zachoval slušně a povolil mi částečný úvazek v Krušnohorském divadle. Do funkce vedoucího referenta péče o základní fondy, investiční výstavbu a hospodářskou správu jsem nastoupil koncem léta 1985 a za nějakou dobu si našel pomocnici, Táňu Nebeskou. Snažil jsem se získat co nejvíc informací o podobných rekosntrukcích v jiných velkých divadlech a dostal se až do Národního, kde právě probíhala rozsáhlá oprava jevištní části. Pomohl mi architekt Řepa, bez něj by mě dovnitř nepustili," vzpomíná Fojtík. Stejně absolvoval i exkurzi právě zrekonstruovaného divadla v Plzni. "Se Sváťou Vašutem jsme ještě navštívili divadlo v Ostravě". 
Málo se ví o tom, že původní projektová studie uvažovala o rekonstrukci včetně dostavby Krušnohorského divadla směrem do ulice, čímž by zmizelo nepěkné zakončení budovy. Nakonec ale divadlo ze zákona připadlo městu a to udělalo jakousi renovaci v té podobě, v jaké ji známe dnes.

 Takoví jsme byli:

Nasťa Vaňková a Jiří Fojtík v pracovním zaujetí, zřejmě při debatě nad zamýšlenou dekorací k operetní inscenaci. 80. léta 20. století. 


Po revoluci, v roce 1990 odešel Jiří Fojtík z Krušnohorského divadla plynule do komunální politiky, byl zvolen prvním místostarostou se zaměřením na kulturu. 
Na fotografiích z jeho pečlivě vedeného archivu je budova divadla z vnějšku. Ve srovnání s tím, jak vyhlíží dnes, jsou to tristní záběry. Přiznám se, že v této podobě už si (naštěstí) divadlo nevybavím, přestože jsem kolem něj chodila od dětství.

Do této podoby dovedli proletáři historickou budovu Krušnohorského divadla. Vchod do divadelní kavárny připomíná spíše vstup do restaurace IV. cenové skupiny. My jsme sem přesto chodili rádi a často a troufám si tvrdit, že divadelní "šlauch" byl místem, kde byli mnohá dívka či hoch uvedeni do společnosti.

Pohled do divadelního klubu, na který se, nevím proč, při rekonstrukci v devadesátých létech zapomnělo. A přitom právě tady se odehrávaly příběhy hodné pera Jaroslava Dietla, srovnatelné s těmi na jevišti, neřku-li mnohem dramatičtější. Pamětníci by mohli vyprávět!

Divadelní kuřárna, jak si ji pamatujeme z osmdesátých let minulého století.