FOTO Z ARCHIVU JIŘÍHO MORMANA

TROCHA NOSTALGIE Z NEJSTARŠÍCH LÁZNÍ V ČECHÁCH

 

Dobové fotografie a historické pohlednice ze své sbírky zrestauroval a poskytl teplický fotograf Jiří Morman. Podobné snímky budou k vidění na výstavě k 90. narozeninám Krušnohorského divadla v Teplicích. Vernisáž v malém sále se uskuteční 31. března v 17 hodin. Poté bude výstava přemístěna do foyer divadla, kde bude k vidění při pořadech uváděných v Krušnohorském divadle v průběhu dubna 2014. 

Bližší o programech k výročí na jiném místě tohoto blogu.

 

Na prvních třech pohlednicích je divadelní terasa v létech 1905, 1911 a 1917:

 

Pohled na zcela zaplněnou terasu, která byla po rekonstrukci ve 30. létech 20. století vysunuta směrem   do lázeňského parku.

Kolonáda v lázeňském parku za divadlem v r. 1908.

 

  Původní kolonáda za prvním městským divadlem by jisstě i dnes lákala k procházkám a posezení.
  Fotografie je z roku 1917.

    Netradiční pohledy na zástavbu kolem  budovy divadla.

Jistě se najdou pamětníci někdejší podoby lázeňského parku se svítící fontánou a hrajícími si dívkami uprostřed jezírka. Fotografie jsou z 50. let 20. století.

Počátky divadelnictví v Teplicích v režii Clary-Aldringenů

První teplické divadlo vzniklo v polovině 18. století na zámku

Může za to majitel teplického panství, osvícený hrabě František Václav Clary Aldringen, který se členy své rodiny secvičoval a pro své přátele a hosty provozoval na zámku divadelní kusy. Dnes bychom řekli, že na teplickém zámku se v roce 1751 odehrávalo cosi jako "bytové divadlo". V  roce 1787 nechal Jan Nepomuk Clary-Aldringen na konci západního křídla, v místech, kde ještě před několika lety bývala obřadní síň a dnes funguje jazzclub a muzejní klub, postavit dle návrhu saského architekta Jana Augusta Giesla stálé divadlo.
Jak uvádí kronika, hraběcí stavitel Johann Kuzer je "spáchal" za neuvěřitelné tři měsíce! Výzdoba byla dílem drážďanských umělců Theileho a Kastelliho. Elegantním klasicistním průčelím, jedním z prvních v tomto slohu u nás, je divadélko spojeno přímo se Zámeckou zahradou. Na konci provozování mělo 285 míst. Divadelní provoz byl zahájen roku 1789 a  zpočátku zde hostovaly pouze kočovné společnosti. Brzy se však utvořil sbor ochotníků (Dilletantengesellschaft), který byl činný zejména v zimě a výnos ze vstupného obvykle věnoval na dobročinné účely. V letech 1855 až 1865 zřídilo město v trnovanském parku ještě letní divadelní scénu (pozůstatky divadelního altánu jsou dosud k vidění v prostoru za restaurací McDonald). Uváděny byly především veselohry a hry se zpěvy, občas koncerty klasické hudby a také slavnostní akademie k nejrůznějším výročím.

Foto: Zámecké divadlo na pohlednici z roku 1899. Restaurování snímku Jiří Morman 2014.

  Foto: Zámecké divadlo, jak ho známe z počátku 3. tisíciletí

 

PROSLULÉ OSOBNOSTI COBY AUTOŘI HER PRO ZÁMECKÉ DIVADLO

V nedalekém Duchcově trávil na zámku u rodiny Vladštejnů stáří Giacomo Casanova, který  rád navštěvoval teplický zámek a zejména zákulisí jeho divadla.

Pro kněžnu Marii Leopoldu Kristinu napsal hru "Le Polémoscope ou La calomnie démasqué par la présance d´esprit" (Lorňon, který klame aneb Duchapřítomně odhalená pomluva). Hra byla uvedena roku 1791.

Žárlivý císař zabránil manželce v hostování na prknech, jež znamenají svět

Kromě proslulého filosofa a milovníka hodlal v teplickém zámeckém divadle zazářit i slavný lázeňský host Johann Wolfgang Goethe, jenž měl v hledišti dokonce své vlastní uzamykatelné sedadlo. 

 

Roku 1812 připravil pro divadlo vlastní kus, hru „Die Wette“ neboli Sázka. Napsal v ní roli pro mladou císařovnu Marii Ludoviku, sám hodlal vystupovat po jejím boku. K premiéře však nikdy nedošlo, protože Goethe na poslední chvíli onemocněl a účast císařovny navíc striktně odmítl její manžel.
Po otevření Městského divadla v roce 1874 provoz v Zámeckém divadle utichl. Po dalších padesát let sloužilo jen příležitostně jako soukromá scéna. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století nechal Alfons Clary – Aldringen chátrající prostor částečně přestavět na byt a větší část použil k umístění knižního fondu o 60 tisících svazků. Knihy pocházely z paláce ve Vídni, který rodina po skončení první světové války musela prodat. Knihovna dnes uchovává knižní sbírky muzea.
E. Stieberová, zdroj: "A. Smrček - Pamětní list k otevření rekonstruované budovy KDT v říjnu 1998, audioteplice.cz - Pro Polis, o.p.s."

DOTAZNÍK: JAKÉ JSOU VAŠE NEJSTARŠÍ VZPOMÍNKY NA KRUŠNOHORSKÉ DIVADLO V TEPLICÍCH ?

DOTAZNÍK

1. Jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky na Krušnohorské divadlo v Teplicích?

2. Ovlivnila vás nějak návštěva divadla či konkrétního představení?

PhDr. JAN LIŠKA, (nar. 1955), 

věrný divák, milovník operet, oper a činoher. Příznivec Krušnohorského divadla a Činoherního studia v Ústí nad Labem, principál Maňáskového divadla Teplice:

 

S KRUŠNOHORSKÝM DIVADLEM SPOJUJI SVOJE DOSPÍVÁNÍ

Když mi bylo asi 17 let, navštěvoval jsem v Teplicích dramatický kroužek, který vedl p. Bartůněk. Do kroužku nás chodilo asi deset a samozřejmě jsem si mysleli, že jedině my vytrhneme celou českou divadelní scénu, ne-li evropskou. V té době jsme byli „pečení vaření“ v Krušnohorském divadle, neboť náš učitel „dramaťáku“ nám zařídil celoroční volné vstupenky na jakékoliv představení, které se na prknech Krušnohorského divadla odehrávalo. Musím se přiznat, že v té době jsem chodil do divadla i 3x v týdnu, takže jsem viděl vše, co se po jevišti hýbalo. Od dramat mostecké činohry, po operní kusy ústeckého operního domu, ale samozřejmě nejvíce jsme navštěvovali operetu - stálou teplickou scénu.

V roce 1972 uvedlo teplické divadlo poprvé v Čechách  americký muzikál „Loď komediantů“ (musím se přiznat, že v té době jsem jako mnozí další také nevěděl, že tento nádherný muzikál se hrál poprvé právě v Teplicích). Byl vyhlášen konkurz na obsazení postav černochů do sboru. S mým kamarádem Pavlem (rovněž „dramatickým umělcem“) jsme si řekli, že: "Když ne teď, tak už nikdy!" Konečně bychom stáli na opravdových prknech a ne na nějakých náhražkách „trapného“ pódia v ZUŠce, které nemělo ani oponu! Domluvili jsme si zkoušku u korepetitora, který měl na starosti sbor. Doma jsme se připravovali kloktáním slané vody a pitím žloutků. Celou cestu až do divadla jsme se ujišťovali, jak jsme dobří a že po nás samozřejmě teplické divadlo musí sáhnout všemi deseti.

Hřebínek nám spadl hned na vrátnici. Paní vrátná na nás houkla, ať jdeme do patra a nalevo, že jsou dveře, tam prý je korepetice. Dnes už si nepamatuji, do jakého poschodí jsme vyšli. Každopádně jsme se u jedněch dveří zastavili a dohadovali se, kdo zaklepe první. Měli jsme sucho v ústech a samozřejmě trému. Opatrně jsme na dveře zaťukali. Nic. Zaklepali jsme po druhé. Opět ticho. Pavel byl o rok starší a asi i odvážnější. Opatrně otevřel dveře a hned za nimi byly police naplněné od podlahy až ke stropu knihami a notovým materiálem. Rozesmáli jsme se tak hlasitě, až nás slyšel opravdický korepetitor, který seděl ještě o patro výš. Zeptal se nás, co tu pohledáváme a když jsme ho ujistili, že jedině my se hodíme na ztvárnění utiskovaných černochů, rozhodl se, že nás vyzkouší.

Začal hrát na klavír a z ani jednoho nevyšel žádný zvuk. Jen jsme jaksi podivně neartikulované chrochtali , což se se zpěvem nedalo srovnávat. Korepetitor nás vyhodil s tím, že ještě mutujeme, ať přijdeme za pár let.

Každopádně jsme několik měsíců po této příhodě seděli v poslední lóži a sledovali premiéru Lodi komediantů, která byla NÁDHERNÁ!!! Marně hledám program tohoto představení a moc se mi již nevybavují herci, kteří v představení hráli, ale rozhodně si pamatuji na Leu Čihákovou (a nejen kvůli jejímu obřímu dekoltu). Matně si vzpomínám, že zde zazářila i mladá Vítězslava Bobáková a určitě Hana Límanová. Kupodivu se mi nevybavuje mužské obsazení… A kdo zazpíval nádhernou černošskou píseň Ó Mississippi, to už si opravdu nevybavuji. Ale snad si vzpomenou někteří pamětníci s mnohem lepší pamětí, než mám já.

Jan Liška, únor 2014 

Z historie:
K 1. 1. 1972 byl jmenován uměleckým ředitelem KDT Tadeáš Šeřínský, který v teplickém divadle působil už v letech 1945 - 50. 
Z dobového tisku: "O Trebizondské princezně, jež byla na teplické jeviště uvedena 12. února: ,I když "odborníci" tvrdí, že opereta nemá dnešní generaci co říci, v Teplicích mě přesvědčili o opaku. Byl jsem náhodou na představení pro studenty středních škol. A ohlas v hledišti? Téměř takový, jaký bývá občas při vystoupeních zpěváků populární hudby. Ne, nedával se muzikál, ale Trebizondská princezna, jedna z méně známých Offenbachovských operet..." (Vladimír Hroua v Rudém Právu, 8. 3. 1972). V publikaci Bohumila Plevky "Cesty 1945 - 1985" je v tomto roce zmíněno ještě několik premiér a pohostinských vystoupení KDT na oblastních scénách, zmínil rovněž některá úmrtí a návraty starší gardy teplického divadla Fany Koudelové. Drago Čáslavského a Josefa Semeckého... O skvělém představení "Loď komediantů", které zmiňuje "Lišák", však v publikaci podrobnější informaci nenajdeme, přesto že je v souhrnném výčtu zmíněna.



 

Mgr. JANA PTÁČKOVÁ (roz. Počepická), 

učitelka na ZŠ s rozšířeným hudebním vzděláváním Maršovská v Teplicích, jedna ze sbormistryň pěveckého sboru Poupata, členka taneční skupiny VIVAJump. Její tatínek Jan Počepický býval v šedesátých a sedmdesátých létech jednou z největších hvězd zdejšího hereckého souboru.

DĚTSTVÍ MEZI ZDMI KRUŠNOHORSKÉHO DIVADLA

 

Moje dětství bylo úzce spjaté s Krušnohorským divadlem a jeho zákulisím. Můj tatínek, Jan Počepický, byl sólistou divadla a téměř všechen svůj čas trávil v této, pro mě „kouzelné“, budově. A protože se nám se sestrou po taťkovi stýskalo, chodily jsme za ním jak na představení, tak i na zkoušky. Ještě dnes si vybavuji vůni líčidel, když jsem sledovala každý tah líčících se herců a vidím stojany s krásnými šaty, které jsem záviděla hlavně herečkám . Která holčička netouží být princeznou?! Každý z herců nás vždy dokázal rozptýlit a zabavit. Vzpomínám třeba na „strejdu s párátkem“ – Miroslava Baráka, který nosil stále za uchem párátko a dokázal nás vždy rozesmát. Moc mě bavila Hanka Límanová a bratři Franta a Láďa Zacharníkovi, kteří byli největšími  partnery mého otce i při tzv. estrádách, se kterými jezdili po celé republice.

Táta přišel do Krušnohorského divadla v roce 1963 z Liberce a pokud já si pamatuji, tak byl obsazován do hlavních komediálních rolí. Myslím, že tou největší byly role v „Charlyově tetě“, „Hello Dolly“nebo v mé oblíbené „Těžké Barboře“, která měla tak špatný dopad pro taťkovo přítele Ilju Bureše. 

Z historie:

V roce 1963 skončilo období velkých výpravných operet. V tehdejším Severočeském kraji byla provedena další divadelní reorganizace, jež postihla především teplický soubor. Od podzimní sezony byl snížen počet uměleckých pracovníků operety, byl zrušen sbor, zmenšen balet a orchestr. Naposledy v plném obsazení nastudovalo teplické divadlo Straussův Královnin krajkový šátek v režii hostujícího Karla Smažíka (premiéra 23.února). Z libereckého kabaretního "Divadélka proto" přišel Jan Počepický, který posílil soubor sólistů. O popularitě teplické operety v 60. a 70. létech minulého století svědčí několik čísel:

Offenbachova Krásná Helena uvedená 29. září 1962 dosáhla 60 repríz s průměrnou návštěvností 518 diváků. Tatíček Nezmar (R. Petera, premiéra 31. 12. 1962) měl 47 repríz a představení vidělo 23 000 diváků.

Po oslavě 50. narozenin a jeho další velké roli ve hře „Ze života hmyzu“ táta přijal angažmá v Karlínském divadle v Praze, kde působil až do důchodu. Ještě dnes si příležitostně zahraje ve svých 82 letech po boku Petra Štěpánka.

Také si vzpomínám na divadelní orchestr, na který jsem dobře viděla z „divadelní lóže“ a na charizmatického PANA dirigenta Františka Poppa, který mně pomáhal připravovat na talentové zkoušky na pedagogickou školu a který měl respekt všech účinkujících ( tedy tak jsem to jako dítě vnímala, ale jak to bylo ve skutečnosti?...).

Foto:  Jan Počepický s dcerami Pavlínou a Janou.

Jan Počepický a Ethel Šariová.

Fotografie z oslavy narozenin. I ve velmi zralém věku je "Honza" Počepický vždy dobře naložený.

Foto: Jan Počepický s vnučkou

Foto: Nejnovější fotografie Jana Počepického z oslavy jeho dvaaosmdesátin.

Když jsem byla starší, rozhodně nejvíc se mi líbili Jiří Schoenbauer a Květoslav Matějka, kteří měli pro mě vždy nějaký vtípek. Určitě bych mohla vyjmenovávat dále, ale o jménech to není. Je to o mém pohádkovém pocitu bezpečí a tajemnosti pokaždé, když jsem do divadla vstoupila a tento pocit přetrvává dodnes. Nedávno jsem si šla půjčit kostýmy a ta vůně mě vrátila okamžitě do dětských let.

Myslím, že zrušit stálý operetní soubor, byla velká porevoluční chyba. Je škoda, že dodnes je kultura na oblastní úrovni stále „popelkou“. To se ukazuje i teď v kauze Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Ale jsem ráda, že se divadlo nerozpadlo, jak to vidíme v mnoha městech a stále vítá diváky všech věkových kategorií. Snad tomu bude i v dalších letech.

Takže všem současným pracovníkům divadla přeji: „Zlomte vaz!!“

Jana Ptáčková, únor 2014

Fotografie jsou z archivu Jany Ptáčkové.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

14. DUBNA 2014 - VELKÝ SÁL V 19 HODIN

EMMERICH KÁLMÁN: HRABĚNKA MARICA

V roce 1924, v první divadelní sezoně pod ředitelem Holleringem, odehrálo teplické divadlo 21 oper, nejčastěji Rossiniho Lazebníka Sevilského (12 x) a 23 operet, nejčastěji Kalmánovu Maricu (17 x). Proto jsme tento titul zařadili do programu oslav 90. výročí otevření Krušnohorského divadla v Teplicích. Na představení 14. dubna usedne v 5. řadě po boku své dcery Jany také někdejší sólista operetního souboru divadla, dnes třiaosmdesátiletý Jan Počepický.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

JIŘINA POSPÍŠILOVÁ:

 

velká milovnice především klasické hudby, i když se neodříká ani jiných hudebních žánrů. Svědčí o tom fakt, že počátkem 60. let byla jako studentka Střední všeobecně vzdělávací školy v Teplicích jednou ze zakládajících členek první české dívčí big beatové kapely Jolany. Za svého působení ve zdejším domě kultury v polovině osmdesátých let založila teplickou pobočku Hudební mládeže, v níž se angažoval Pavel Ryjáček, (skvělý moderátor Čs. rozhlasu Vltava) a obnovila působnost Kruhu přátel hudby.

Dívčí big beatová skupina JOLANA. Fotografie z roku 1965, koncert v malém sále divadla.

A tak vyhlížely Jolany v roce 1965: poslední v řadě Jiřinka Pospíšilová - malá vzrůstem, ale s velkým hlasem (zpěv). Pro zajímavost: kdo chodí na koncerty "Tet u piana", těžko by ve čtvrté dívence zleva (světlé tričko) hledal Hedu Trejtnarovou.

Krušnohorské divadlo a moje dětství

„Když to nenapíšeš ty, tak to napíšu já,“ provokovala mě Eva, sedící za psacím stolem zavalená papíry, fotografiemi, alby a bůh ví čím ještě, koukající přes brýle do počítače a s uchem přilepeným na telefonu (normální pracovní prostředí produkční  DK Teplice).  Tak jsem se odhodlala, že se podělím o nepatrnou část svých vzpomínek na moje seznámení se s Krušnohorským divadlem.

Byly mi 3 roky, když mě moji milovaní rodičové začali vodit do školky na Benešově náměstí. Tatínek učitel (mimo jiné výborný hudebník) a maminka prodavačka v NARPĚ (papírnictví) neměli jinou možnost, než mě dát právě do této školky. A tak to všechno začalo.  Prodejna NARPA se nacházela přímo proti hotelu Thermia, cca 50 m od Krušnohorského divadla.  Abych nemusela trávit denně 8 -10 hodin v dětském zařízení, zapsala mě maminka do baletní školy manželů Knoppových v Krušnohorském divadle. To bylo něco! Pamatuji si, jak na mě ten baletní sál působil, tu zvláštní atmosféru a jak jsem se těšila na každou hodinu. Jako bych byla v pohádce. Budova divadla mi připadala jako zámek. Dokonce se mi podařilo i přes výhrůžky a výprask několikrát ze školky do divadla utéct! Balet se stal mojí láskou na celý život, ovšem nikoliv jako baletky, ale jako jeho fanynky.  Možná i proto o mnoho let později, když jsem připravovala dramaturgický plán festivalu Ludwiga van Beethovena nebo Hudby na zámku, jsem do programu propašovala balet. Ale to už jsem se dostala pomalu o 40 let dále. Takže zpět k mému dětství.

Díky tomu, že maminka pracovala v té době v tak důležité prodejně, neměla problém sehnat lístky na všechna zajímavá představení dětská, činoherní, operetní  a jiná.  A co víc, měla možnost seznámit se s výbornými umělci teplickými i pražskými. Doma nám pak předváděla, jak se chovají, když vstoupí do obchodu, nakupují a jakým hlasem mluví. Moje sestra a já jsme podle toho hádali, jestli jsou činoherci nebo operetní zpěváci. Uměla dobře napodobit např. pana Oldřicha Nového, toho jsme viděli v roli Celesténa (Floridóra) v operetě Mam´zelle Nitouche. Nezapomenutelné. Také jsem měla to štěstí vidět ve velkém sále představení divadla Spejbla a Hurvínka s Josefem Skupou, také zážitek! Naši mi koupili ze dřeva vyrobenou malinkatou kopii Hurvínka a já ji do rozpadnutí nosila na knoflíku kabátku. A pak to přišlo: v šesti letech moje první vystoupení na prknech, která znamenají svět. Balet, recitace, zpívání… Kdyby si se mnou osud nezahrál jinak, nevím, jak by to všechno dopadlo. Nakonec se Krušnohorské divadlo stalo součástí mého života jako návštěvníka a později i jako zaměstnance.

Mám ráda všechna jeho zákoutí, od šaten počínaje, přes sály, restaurace a bary. Ve vzpomínkách nezapomenutelné občasné nedělní obědy ve Francouzské restauraci, plesy, taneční, kino Květen s filmovým klubem a s živým dabováním atd. Prostě, jak se tak dobývám do paměti, vynořují se další a další vzpomínky a zážitky. Snad někdy příště se s vámi o ně podělím.  A ještě něco, pokaždé když vstoupím do budovy divadla hlavním vchodem anebo přes vrátnici, mám takový zvláštní,  nepopsatelný pocit.  Nemáte to taky?   

Jiřina Pospíšilová , březen 2014.

 

SOŇA MÜLLEROVÁ, pokladní DK Teplice, při zahájení lázeňské sezony manažerka scény v mušli.

Ze všech zaměstnanců Krušnohorského divadla a domu kultury patří Soňa u našich diváků k nejoblíbenějším. Je vstřícná, ochotná, usměvavá, příjemně komunikativní a na první pohled je zřejmé, jak moc ji její práce těší. Diváci to poznají a někteří si vstupenky zamlouvají a kupují pouze u ní. Pokladna v divadle je Sonina "dobrá štace". 

MŮŽE ZA TO RUSALKA  ALENY PLICKOVÉ 

Dovolila jsem si Soninu vzpomínku lehýnce převyprávět:

Stalo se to, tuším, asi tak před čtyřiceti lety. Bylo mi deset a babička mě poprvé vzala s sebou do Krušnohorského divadla. Dávali Dvořákovu Rusalku, pamatuji si, že ji zpívala Alena Plicková a jako vodník tu hostoval Eduard Haken. Já byla tím představením a divadlem vůbec dočista uchvácená. Paní Plicková tehdy bydlela v naší čtvrti, ale pro mě okamžitě přestala být obyčejnou sousedkou. Od té chvíle, kdykoliv jsem ji potkala, jak kráčí s plnými nákupními taškami, koukala jsem na ni s obdivem a navždycky už pro mě zůstala paní Rusalkou. Nevím, jestli se moje láska k divadlu datuje právě setkáním s touto operou, jisté je, že kamkoliv mě osud v republice zavane, vždycky se dívám, co kde hrají, jaké mají programy, jak drahé vstupné a jakým způsobem organizují předprodej. Zkrátka bez divadla a Krušmohorského zvlášť, si už svůj život neumím představit. Asi ano, může za to moje babička a Rusalka.
Soňa Müllerová, březen 2014

VÁCLAV NECKÁŘ (1943): 

DO KRUŠNOHORSKÉHO DIVADLA CHODIL ZA MAMINKOU

Začátkem letošní zimy k nám do kanceláře vtrhla kolegyně Věra Košnarová: "Holky, na vrátnici je Neckář!" "Nekecej!" opáčila jsem a jala se hledat tužku a papír, na který bych hvězdu svého dospívání nechala zvěčnit. "Nekecám! Vybavuje se tam s vrátnou," potvrdila Věra.  A než se stačila otočit, stál ten. o kterém jsme mluvily, mezi dveřmi. Drobný, v džínách a kožené bundičce, na hlavě kšiltovku, střetnout se s ním někde na ulici, nepoznám ho. "Dobrý den. Já jsem vám přišel nabídnout svoje plakáty," prohlásil ten usměvavý chlapík a v mžiku byla kancelář plná ženských hlasů, žadonících o podpis. Rozumějte, přípravy na koncert Václava Neckáře a skupiny Bacily v Krušnohorském divadle byly tou dobou v plném proudu. Jeho protagonista jen využil skutečnosti, že byl na léčení v Císařských lázních a přišel domluvit propagaci. "Právě sem, kde teď sedíte vy", ukázal na můj stůl, "jsem chodíval do za maminkou. Moc se to tu nezměnilo. Je to, jako bych přišel domů," usmíval se. Paní Neckářová prý bývala v Krajském krušnohorském divadle účetní a malý Vašík se stal další z hvězd, která už jako dítko vystoupila na jevišti velkého sálu." Tatínek byl do roku 1948 hercem a tanečníkem v ústeckém divadle a mě jako kluka využívali do dětských rolí. Pamatuji se, že mi bylo deset, když jsem tady v Teplicích zpíval ve Verdiho Othellovi," usmíval se Václav Neckář. "Původně tam měl být sbor, ale já to odzpíval sólo sám". Pak prý začal mutovat a zpívání v operních rolích přestalo. 

Ve středu 26. března 2014 uskutečnil v Krušnohorském divadle svůj samostatný koncert se skupinou Bacily. Očití svědkové tvrdí, že to bylo úžasné! A moje kolegyně Milena Schejbalová jej celý prozpívala s ním, protože v programu zazněly všechny písničky jejího dětství.

Eva Stieberová, břzen 2014