TEPLICKÉ DIVADLO
zpracoval: Mgr. Viktor Keller
odborný pracovník úseku novodobých dějin historického oddělení Regionálního muzea v Teplicích.
První ředitel: Tadeáš Šeřínský
Divadelní život v Teplicích byl po válce obnoven velmi
rychle, uvážíme-li, že výhradně česká profesionální scéna zde neexistovala ani
v období první republiky. Hlavně v prvních letech byl však vývoj
zdejší scény mimořádně komplikovaný. Vznik českého profesionálního divadla
v Teplicích byl evidentně velkou prioritou, neboť již několik dnů po
osvobození, v květnu 1945, bylo rozhodnuto, že do Teplic se přemístí
operní a část činoherního souboru z Českých Budějovic, kde došlo ke
konfliktu mezi tamním divadlem a MNV (městským národním výborem, pozn. red.). Počátkem června přišli první umělci,
kteří pro své divadlo sami vybrali svěží název "Divadlo severu" a 24. června byla
zahájena sezona slavnostním představením Smetanovy opery "Prodaná nevěsta."
Činohra předvedla o několik dnů později "Maryšu" bratří Mrštíkových a jako
poslední se počátkem července teplickému publiku předvedla opereta (součát
operního souboru) s Nedbalovou "Polskou krví." Zřizovatelem nového divadla
nebylo město, resp. místní správní komise, nýbrž Ústřední rada odborů. Většina
nákladů spojených s provozem a údržbou divadelní budovy však zůstala
v městské režii, což později vedlo k řadě konfliktů mezi městem a
ÚRO.
Prvním ředitelem divadla byl činoherní režisér Tadeáš Šeřínský, šéfem opery
Josef Bartl. V činoherním souboru tehdy působili později známí pražští
herci, manželé Ota Sklenčka a Nina Popelíková.
Kdo z koho: činohra versus opera versus opereta.
Naznačované změny na sebe nedaly dlouho čekat. Souvisely
s blízkostí divadelních scén ve třech městech – Ústí nad Labem, Teplicích
a Mostě, s určitou rivalitou mezi nimi a současně se snahou zodpovědných
míst co nejvíce ušetřit. Významnou roli hrály i specifické podmínky poválečného
pohraničí. Noví osídlenci byli často lidé, pro něž bylo prioritou zajištění
existenčních podmínek, případně jiné osobní či společenské zájmy. Divadlo často
nestálo v popředí jejich zájmu a také vztah k němu nebyl zpočátku tak
vřelý, jak tomu bylo u starousedlíků v městech českého vnitrozemí. Již na
podzim 1945 končí v Teplicích opera, místo toho přichází operetní soubor z Mostu.
Oficiálně bylo divadlo přejmenováno na Městské, ovšem třenice mezi radnicí a
ÚRO pokračovaly. Na konci sezony se opereta vrací zpět do mosteckého divadla a
v Teplicích zůstává pouze činoherní soubor. Současně však došlo ke zrušení
činoher v Ústí nad Labem a Mostě, což pro teplické herce znamenalo
mimořádné praconí vytížení, pokud měli uspokojit kulturní potřeby diváků nejen
na domácí scéně, ale pohostinsky i v sousedních městech. Od roku 1947 mělo
divadlo opět nový název – Divadlo bratří Čapků.
V téže době vznikl z místních literátů tzv. Tvůrčí kolektiv, skupina
mladých optimistických autorů, píšících pro teplické divadlo původní hry.
Jejich úroveň však byla značně nevyrovnaná. Divácky atraktivní byla jistě
představení uváděná v romantickém prostředí hradu Doubravka.
Na teplické scéně se ustálila opereta. Příchod Poppa a Čáslavského.
Nový ředitel: Jan Pacl.
Převrat roku 1948 přestál soubor, sestávající většinou
z mladých členů kráčejících s duchem doby, bez větší úhony. V témže roce přešlo divadlo na krátkou
dobu pod pravomoc MNV. Krajské zřízení z roku 1949, které přiřklo úlohu
regionální metropole nedalekému rivalovi Ústí nad Labem, přineslo zklamaným teplickým
patriotům úlitbu alespoň na poli kultury. Sídlem ředitelství nově zřízeného
Krajského krušnohorského divadla se staly Teplice. Zdejší ředitel T. Šeřínský se
stal šéfem divadelního velkopodniku, řízeného pro změnu KNV (krajským národním výborem, pozn. red.), který zahrnoval
ústeckou operu, mosteckou činohru a také dva soubory teplické – operetu a
činohru. Již po roce se stal Šeřínského nástupcem v čele divadla šéf
operety Jan Pacl. Operetní soubor se v té době stává nosným prvkem
teplického divadla, což bylo dáno i příchodem výrazných osobností do jeho
středu, zejména dirigenta Františka Poppa a sólisty Draga Čáslavského.
Součástí krušnohorského divadla je stálý loutkový soubor.
Nový ředitel: I. Glanc, po něm Karel Melichar - Skoumal.
V roce 1952 je zrušeno společné ředitelství všech tří
divadel, přičemž teplická scéna si ponechává název Krajské krušnohorské
divadlo. V té době již jako jeho součást působí i profesionální loutkový
soubor. Paclovým nástupcem se stal I. Glanc, který sice ve funkci ředitele
působil jen málo přes jednu sezonu, během ní však v roce 1958 došlo
k definitivnímu rozpuštění teplického činoherního souboru. Dalším
ředitelem byl Karel Melichar –Skoumal. Teplická opereta si v prvním
dvacetiletí vydobyla pověst souboru předvádějícího poctivě, zodpovědně, avšak
bez většího novárorství nebo experimentů tradiční repertoár český i zahraniční.
Určitou raritu představovaly premiéry operet ze spřátelených zemí tzv.
socialistického tábora. Za zmínku jistě stojí první uvedení Limonádového Joea
v roce 1960, díla, které se později ve zfilmované podobě stalo legendou. Muzikálová tvorba pak
v následujících desetiletích tvořila alternativu ke klasickému operetnímu
repertoáru. Teplickou zvláštností bylo také uvádění pohostinských představení
v němčině, které bylo určeno nejen lázeňským hostům, ale především občanům
německé národnosti v rámci procesu jejich zrovnoprávnění.
Roku 1963 došlo v rámci úspor ke snížení počtu umělců a
ke zrušení loutkohereckého souboru. Krušnohorské divadlo tak zůstalo scénou
ryze operetní, a to až do definitivního zániku jeho souboru v roce 1994.
Hrozba centraliazce a s ní související převedení divadla pod ředitelství
v Ústí nad Labem však byla akutní již v letech šedesátých. Na počátku
roku 1968 dokonce místní orgány, zvyklé plnit direktivy shora, s tímto
opatřením souhlasily. Období pražského jara, které následovalo vzápětí, však přineslo
větší nezávislost v rozhodování a také větší odvahu k protestům,
takže původní rozhodnutí bylo revokováno a samostatnost teplického divadla se
podařilo udržet.
Nový ředitel: Ilja Bureš.
Srpen 1968 byl v divadle vnímán velmi emocionálně a
většina umělců, jako ostatně v celé republice, stála v řadě předních
kritiků okupace a nastupující normalizace v Teplicích. Byl mezi nimi i
nový ředitel Ilja Bureš. Pod jeho vedením uvedl soubor počátkem roku 1969
inscenaci Těžká Barbora. Voskovcův a Werichův text byl prošpikován nepříliš
skrývanými narážkami na aktuální politickou situaci, zejména na přítomnost
sovětských vojsk v zemi. Tato skutečnost se brzy stala všeobecně známou a
Těžká Barbora se těšila obrovskému zájmu publika. To samozřejmě neuniklo
pozornosti stranických orgánů nejen na místní, ale i krajské a celostátní
úrovni. Bureš byl vystaven ostrému nátlaku (a to i ze strany reformně
naladěných funkcionářů), jehož cílem byly změny v textu, nebo ještě lépe
úplné stažení hry. Přesto se mu podařilo udržet Těžkou Barboru na scéně několik
měsíců, což ho pochopitelně počátkem 70. let navzdory snaze udržet se stálo
funkci. Čistkami v KSČ byli postiženi i někteří členové souboru.
Staronový ředitel: Tadeáš Šeřínský a ti další...
Roku 1971 se na místo ředitele vrací pro nové komunistické
vedení přijatelný Tadeáš Šeřínský. Operetní divadlo se vrátilo k osvědčenému
uvádění klasického nenáročného repertoáru. Ve stejném trendu pokračovalo i
v 80. letech za Šeřínského nástupců Vladislava Chudlaského, Svatopluka
Vašuta a Rudolfa Fleischera.
Poznámka editorky es:
Před dvěma roky, kdy tento blog vznikl, jsme v tomto textu původně uvedli, že po událostech 17. listopadu 1989 se teplické divadlo ocitlo v jakémsi závětří a na rozdíl od zdejší filharmonie se nijak zvlášť neangažovalo. Což byla informace, kterou Mgr. Viktor Keller získal dotazem u pamětníků a začlenil ji do své práce. K naší lítosti až v těchto dnech se ozval tehdejší provozní tajemník Krušnohorského divadla v Teplicích Stanislav Verner, zakladatel a organizační vedoucího stávkového výboru KDT, aby tuto informaci vyvrátil a poskytl nám i potřebné dokumentační fotografie. Podle něj, cituji: "Bylo teplické divadlo od 24.11.1989 revolučním centrem Teplic, na rozdíl od DK a filharmonie":
"Osazenstvo celého divadla se zapojilo aktivně do stávky a
to mezi prvními v ústeckém kraji. Dalšími svědky mohou být i členové bývalého
Realistického divadla Praha a to například Jan Hrušínský s manželkou, režisér
Karel Kříž, ředitel divadla Jiří Fréhár a další. Najděte si v archivu program
KDT na listopad 1989 a první protikomunistické shromáždění občanů Teplic bylo v
den tohoto divadelního představení. Teprve tímto shromážděním začala v
Teplicích protikomunistická stávka. Nikoli 13.listopadu, kdy se lidé bouřili za
nápravu ovzduší. Teprve na našem shromáždění byla přečtena rezoluce za
odstoupení vedení tohoto státu a zrušení článku 4. komunistické ústavy.
V následujících
dnech a to zcela pravidelně se konaly meetingy občanů rozložené do foyeru a
velkého sálu divadla. Protože jsem měl kontakt na Pražské vedení stávky,
dojížděli do divadla vyslaní herci a zpěváci např. Pavel Bobek. Zároveň s nimi
přijížděli i přímí účastníci demonstrace na Národní třídě v Praze. Návštěvnost
těchto meetingů byla značná a je doložena fotodokumentací. Na malém sále byla
jedna z prvních koordinačních schůzek stávkových výborů na okrese. Lži o
opatrném vyčkávání, jsou naprosto znehodnocující práci v těchto revolučních
dnech a jen potvrzují vyhrůžky komunistů členům stávkového výboru v revolučních
dnech."
Brzy po listopadu 1989 však bylo
divadlo konfrontováno s nutností dalšího, tentokrát bohužel posledního a
neúspěšného boje o svou plnohodnotnou existenci, která definitivně skončila
rozpuštěním uměleckého souboru a vznikem stagiony v roce 1994.
Teplické divadlo bylo vždy jedním z center kulturního a
společenského života ve městě. Velkoryse pojatá budova, vybudovaná počátkem
20.let 20. století s několika sály, rozsáhlými pobočnými prostorami a
několika restauračními a kavárenskými zařízeními poskytovala reprezentativní
zázemí pro konání plesů, večírků i jiných akcí. Až do poloviny 80. let
poskytovalo divadlo zázemí pro koncertní činnost symfonického orchestru (resp.
filharmonie) a v suterénních prostorech fungovalo jedno z teplických
kin (Květen, pozn. red).. V průběhu desetiletí prošel objekt několika rekonstrukcemi, které
však až na výjimky žádným zásadním způsobem nenarušily jeho původní vzhled jak
zvenčí, tak v interiérech.
 |
| Stávkový výbor Krušnohorského divadla, listopad 1989 |
|
|
|
|
 |
| Fotografie z mítinků konaných ve velkém a malém sále Krušnohorského divadla v listopadu 1989. |
.
Informace o teplickém divadle z: Plevka, B.: Cesty
1945 – 1985. Krušnohorské divadlo Teplice, Teplice 1985, s. 5 – 9 a 17 – 53.
