POPRVÉ V DIVADLE

OMÁMIL MĚ SVĚT ZVUKŮ A BAREVNÝCH REFLEKTORŮ

Eva Stieberová, produkční DK Teplice, novinářka, autorka tohoto blogu. 

Do Krušnohorského divadla mě poprvé vzala babička. Bylo mi, tuším, osm a dávali pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Seděly jsme uprostřed řady blízko jeviště, babička měla bílé rukavičky a já po celou hodinu otevřenou pusu. Sněhurka s límcem krásných šatů zdviženým přesně podle obrázku, jak jsem ho znala z kostek na hraní a trpaslíci ani ne mrňaví, ale hraví a o nic méně roztomilí, než ti z pohádkové knížky. Stal se zázrak, byla jsem lapena. Od té chvíle jsem si nepřála nic jiného, než sama stanout na prknech, která znamenají svět, (že se jim tak říká, jsem tenkrát samozřejmě netušila). Kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, zpívala jsem, recitovala, zkrátka předváděla se na veřejnosti a těšila se z pozornosti publika. Dodnes jsme přesvědčená, že jsem byla předurčena k životní roli velké "hérečky". Naštěstí můj otec si to nemyslel a moje angažmá na přijímacích zkouškách na DAMU mi rezolutně zatrhl. (V dobách, kdy jsem maturovala já, se to ještě smělo a dcery většinou své rodiče opravdu poslouchaly). Tehdy jsem se také ocitla v jiném místě divukrásné budovy, která se nazývá Krušnohorské divadlo. Do společnosti jsem totiž byla uvedena v roce 1970 ve velkém stylu, ve zdejším baru. Konal se maturitní ples Střední všeobecně vzdělávací školy v Teplicích (předchůdkyně dnešního gymnázia), třídy 3. D a můj dnes již téměř devadesátiletý taťka v radosti nad dospělou dcerou tančil na stole. Což je činnost, kterou mi paradoxně sám v pozdějších létech zhusta vyčítal.
Takže Sněhurka a velkolepý mejdan. To byly dva důležité momenty, které také ovlivnily moji cestu životem a oba se odehrály v Krušnohorském divadle.