OBRAZOVÁ GALERIE BEZ ČASOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ

Dvě subrety, na které se v 80. létech chodilo do Krušmohorského divadla: zleva Libuše Staňková a Šárka Cinkeová. Snímek je z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí, premiéra 25. 2. 1984.

HVĚZDY KRUŠNOHORSKÉHO DIVADELNÍHO NEBE

Když jsem začala psát tento blog, domnívala jsem se naivně, že skončím nejpozději 31. 3., kdy vernisáží v malém sále v 17 hodin otevřeme výstavu dobových fotografií, historických pohlednic, kostýmů z fundusu a jiných artefaktů, vztahujích se k 90. výročí Krušnohorského divadla. Jak říkám, byla to naivní představa, neboť s prvním článkem, jakoby se roztrhl pytel a fotografie, programy k operetním inscenacím, či portréty členů souboru neberou konce. Nejhorší jsou ti z mých známých, kteří už hodně pamatují a nezřídka byli sami v divadle zaměstnáni, avšak "nekamarádí se" s moderními komunikačními technologiemi a magnetofon je znervózňuje. Komunikovat s nimi mohu pouze s tužkou v ruce, "z oka do oka". Což ve výsledku znamená, že sice strávím mnohou radostnou chvíli v hospůdce a hodně se dozvím, nicméně svoje poznatky nestačím vkládat na internetovou stránku. Blog totiž píši pouze ve svém volném čase a toho se mi při současném pracovním nasazení nedostává. Rozhodla jsem se proto:
a) všechny fotografie zatím umístit do galerie a textem je opatřovat postupně
b) svůj blog dopsat postupně až v době, kdy už si začnu užívat zaslouženého důchodu. Vzpomínky svoje a svých přátel budu moci precizněji vybírat a uchovávat, svoje myšlenky cizelovat a možná dojde i na knížku. Což je sen hodný důstojné avšak čilé stařenky, jíž se záhy chystám stát.

Takže moji milí fosilové, kteří jste "zastydli" v dobách elektrického psacího stroje, dál mi, prosím, dodávejte obrázky, fotky i povídání. Teď, když jsem se rozhodla, že se časem nenechám štvát, se s vámi ráda kdykoliv sejdu osobně, pokud je vám mailová korespondence tolik proti srsti.

Tímto dnem začíná vznikat:

OBRAZOVÁ GALERIE

Snímky někdejšího "dvorního" fotografa Krušnohorského divadla Jincřicha Körschnera nám laskavě zapůjčil jeho syn, rovněž fotograf, Kristián. Budu vděčná za doplnění popisků i bližší informace k inscenacím, z nichž záběry pocházejí. Možno vepsat přímo do níže uvedené kolonky "komentář". 

Dámy ze sboru s režisérem Smažíkem.

František Zacharník.

Vizitka:
Pochází z rodiny, která žila a dýchala pro ochotnické divadlo Zapálený ochotnický herec otec Josef (1911- 1990) a matka Anna (1915-1989) přivedli k celoživotní lásce k divadlu oba své syny. Na fotografii František, později uznávaný profesionální režisér, libretista, herec a textař.

O šest let mladší bratr Ladislav (14.4.1945) stejně jako celá rodina propadl divadlu a po poděbradských ochotnických začátcích zakotvil jako sólista Krušnohorského divadla v Teplicích. Nyní pracuje jako inspicient Divadla na Vinohradech.

Dvě velké hvězdy: Hana Límanová a Ladislav Zacharník.

Jiří Glogar, 

 v roce 1985 umělecký šéf Krušnohorského divadla. Foto: Zdeněk Traxler.

Antonín Horáček,  

letitý člen teplického souboru, sólista, úžasný recitátor a sečtělý muž.

 V Teplicích hrál od roku 1951 (přišel z Východočeského divadla v Hradci Králové) a až do roku 1958 byl členem zdejší činohry, jež uvedla řadu zdařilých inscenací a zvala k hostování přední pražské herce (Glázrovou, Medřickou, Štěpánka, Vojtu, Marvana, Pivce, Peška). V činohře odehrál například vévodu v Shakespearově Večeru tříkrálovém. V pozdějších operetních inscenacích zazářil jako ředitel věznice v Netopýru, maršálek v Divotvorném hrnci, Chrobák ve hře Ze života hmyzu. Za tuto roli a postavu Kalchaze v Krásné Heleně obdržel uznání Svazu českých dramatických umělců. Do důchodu odešel v roce 1981. Zdroj: B. Plevka, Cesty 1945 -1985. 

• Někdejší velká hvězda Krušnohoského divadla, sólistka Lea Čiháková na fotografii z posledních let svého života.  

  Téměř až do své smrti v roce 2009 byla neuvěřitelně vitální a činorodá. Po rozpuštění operetního souboru začala pracovat s divadelní omladinou a stala se respektovanou a milovanou režisérkou a pedagožkou na teplické konzervatoři a od roku 1995 také v souboru Hereckého studia Domu kultury Teplice. Ke "svým" dětem přistupovala, jako by všichni byli nejenom povolaní, ale také budoucí vyvolení herci, prožívala s nimi jejich premiéry, zúčastňovala se oslav, vždy pro ně měla uši a srdce otevřené. 

•  

  

  Půvabná, šaramantní, veselá a společenská, pro každého uši i srdce otevřené. Taková byla Lea Čiháková do posledních dní svého života. Skutečná hvězda Krušnohorského divadla.

•  Vizitka:

  Lea  ČIHÁKOVÁ

  * 15. dubna 1930

  + 3. února 2009

  Herečka, operní a operetní subreta Lea Čiháková se narodila 15. dubna 1930 v Brně.  Již od dětství se u ní projevovala láska k divadlu i ke klasické hudbě a talent s pílí ji přivedly na Státní konzervatoř v Brně. Po jejím absolvování se jí otevřela cesta na jeviště brněnské Janáčkovy opery. Po tamějším dvouletém působení odešla na severozápad Čech – nejprve do operní scény v Ústí nad Labem, kde ztvárnila na 60 postav velkého operního žánru. Od roku 1958 našla Lea Čiháková velké zalíbení především v operetě, které zůstala na prknech Krušnohorského divadla v Teplicích věrná až do důchodových let. Za toto dlouhé období až do roku 1994, kdy došlo ke zrušení operetního souboru, vytvořila s teplickými divadelníky jako subreta přes 180 postav v klasické a lidové operetě, zrovna tak jako v četných muzikálech a hudebních komediích.  Kromě divadla též vyučovala 12 let v teplické Konzervatoři sólovému zpěvu, herectví a operním specializacím. V posledních 14 letech se pak věnovala vedení kursů herectví v Krušnohorském divadle v Teplicích, kde vychovala řadu mladých talentovaných herců, z nichž dnes někteří účinkují na profesionálních divadelních scénách po celé České republice.
  Lea Čiháková zemřela v Teplicích po delší nemoci dne 3. února 2009.
  Zdroj:  Regio, 9. 3. 2009, Pavel Kovář

Přidat popisek

Helena Švábová - Rolová, tanečnice, za ní choreograf Václav Štádler. Pí Švábová údajně nezkazila žádnou legraci. Později se odstěhovala do SRN, kde si založila baletní školu.

Subreta Anna Bartáková, velká hvězda souboru.

Miroslav Barák, sólista, první milovník - vynikající tenorista a velká hvězda souboru operety Krušnohorského divadla.Jeho život skončil tragickou smrtí po pádu do orchestřiště.

Tři snímky z operety Carevič. Na spodním vlevo Tomáš Kraucher, dnes majitel a herec pražské společnosti Divadlo POHÁDKA. Uprostřed Šárka Cinkeová - Melíšková.

 

VĚRA HERAJTOVÁ (28. 5. 1961), 

tanečnice, choreografka a režisérka.  

Výrazná osobnost současné české divadelní režie začínala jako elévka baletu v souboru Krušnohorského divadla v Teplicích. "Byla to úžasná holka, nesmírně pracovitá a šikovná," vzpomíná Mistr světel Miko Vojtíšek.

MOJE CESTA K DIVADLU BYLA PŘÍMÁ, říká Věra Herajtová

 "Moje cesta k divadlu byla přímá: zavinil to konkurz vypsaný v novinách. Bylo to jakési východisko z tehdejší situace... ostatní pak přišlo samo - tak, jak mělo. Když jsem se dozvěděla, že studovat balet na pražské konzervatoři nebudu, protože moje kořeny nejsou ty, které by si tam tehdy chtěli zasadit, rozhodla jsem se, že je přece jen nenechám uschnout a udělala jsem ve svých patnácti letech konkurz do teplického baletu, a poprvé tak vkročila na profesionální jeviště. Divadlo mě dokonale okouzlilo... Vnímala jsem. Měla jsem zájem o divadlo jako takové. Co se týká tance, poznala jsem kromě klasiky i ostatní taneční techniky. V té době tam bylo dost lidí, kteří uměli a mohli, přestože jinde nesměli. V devatenácti jsem udělala konkurz na sóla do baletu Hudebního divadla Karlín. Byla jsem mladá a rozmarná a nezdálo se mi to ,to pravé´, tak jsem se rozmyslela a přijala angažmá v plzeňském baletu, vrátila se zpět ke ,sněhobílé klasice“...

Zdroj: rozhovor Ivy Šulajové, www stránky Slováckého divadla Uherské Hradiště.

Vizitka:

Narodila se v Karlových Varech. Začínala jako tanečnice, vystudovala operní zpěv na brněnské konzervatoři a věnovala se studiu choreografie u Pavla Šmoka na pražské HAMU. Přestože se od devadesátých let 20. století pracovně orientuje převážně na činohru, můžeme v jejích režiích hudební i tanečně-choreografickou zkušenost vystopovat. Důraz na herce, velká péče věnovaná stylizaci pohybu na jevišti a důležitost hudební stránky inscenace dokonce její činoherní režie charakterizují. V centru nestojí jen text, ale celý jevištní obraz - v tom možná můžeme spatřovat vliv nonverbálního tance. „Práce s herci je asi to nejpodstatnější, co mě při inscenování textu zajímá. Sázím na příběh, dobrého autora a kvalitní herce," řekla Věra Herajtová v rozhovoru pro Lidové noviny. Jméno Věry Herajtové ještě jako choreografky je spjaté s jednou z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí Les Misérables (Divadlo na Vinohradech, 1992). Pak už spíše jako činoherní režisérka, respektive umělecká šéfka měla možnost dlouhodobě ovlivnit tvář Městského divadla Zlín (1992–1999) a Západočeského divadla v Chebu (2000–2005). Ve Zlíně se věnovala také pedagogické práci na Vyšší odborné umělecké škole. Jako hostující režisérka zanechala svoji stopu v českých i moravských divadlech, rozruch vzbudila inscenace Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 27. října 2001), kde do hlavní ženské role Blanche Dubois obsadila muže. Duši ženy v mužském těle nezapomenutelně ztvárnil Milan Kačmarčík. Nebyla to režijní exhibice, ale originální, účinná a kritikou i diváky oceňovaná interpretace slavného textu. 

 

Dva spodní snímky jsou z operety J. Offenbacha: Orfeus v podsvětí.