UMĚLECKÉ OSOBNOSTI, KTERÉ SPOLUPRACOVALY S KRUŠNOHORSKÝM DIVADLEM

Některé v Teplicích působily několik let, jiné zdejším divadlem jen prolétly.

 

Nezapomínáme na osobnosti, které krátkou dobu působily v souboru teplického divadla a později v jeho produkcích hostovaly.

  

Karel Hugo Feuerfeil (umělecky Šíp), 

otec populárního moderátora, textaře, scénáristy, hudebníka a baviče byl operetní herec a zpěvák, který zásadní část svého uměleckého života spojoval s ostravským Divadlem Jiřího Myrona. V 50. létech minulého století však patřil k oporám souboru činohry Krajského krušnohorského divadla v Teplicích. Z těchto let jsou fotografie, jež nám zapůjčil Karel Šíp jr.

Karel Hugo Feuerfeil (Šíp) na civilní fotografii.

 

Karel Šíp se subretou Fanny Koudelovou

 

Fotografii jsme zkopírovali z autobiografie Šípa juniora: Karel Šíp BAVIČ.

"Tatínek byl velmi záhy hvězdou teplického divadla," vzpomíná ve své autobiografii Karel Šíp jr. "Šel z role do role, navíc ta teplická divadelní parta musela být v těch letech skvělá, kamarádská, nikdo si nic nezáviděl, televize tehdy nebyla, v popularitě nebyla šance vyskočit nějak vejš než ostatní. Nevím, jestli tepličtí pamětníci ještě pamatují jména jako Drago Čáslavský, Josef Semecký, skvělý komik, vážící přes sto kilo, Jozef Kuchár, slovenský herec a zpěvák, dlouhá léta pak působící v Bratislavě

Tahle divadla totiž i na oblastech produkovala své hvězdy, které plnily hlediště. A já dodnes občas dostanu psaní od někdejší fanynky mého tatínka, někdy je dokonce přiložen autentický divadelní program, kde je tatínkovo jméno". Zdroj: Karel Šíp BAVIČ, Nakladatelství XYZ, s.r.o., 2012.

  V souvislosti s reorganizací krajských divadelních souborů se teplická činohra rozloučila s obecenstvem inscenací poslední sezony roku 1957 až 1958, kdy uvedla hry Úklady a láska, Matka, Kulička, Věčně mladá historie, Optimistická tragédie, Opory společnosti, Hernani. Někteří činoherci odešli do mosteckého diadla, jiní do Prahy, Pardubic, Karlových Varů a Ostravy. Tam také, v Divadle Jiřího Myrona přijal angažmá Karel Šíp.

 

 

V inscenaci operety Mam´zell Nitouche.

 

Teplický dům kultury uvedl 12. března Všechnopartičku, jejíž protagonista Karel Šíp mi při té příležitosti půjčil fotografie ze svého soukromého alba a  zavzpomínal na svého tatínka i na dobu, kdy jako malý kluk v Teplicích žil a chodil do školy: 

"Měl jsem před představením chvíli času a zajel jsem se podívat do Liberecké ulice, kde jsme s rodiči v 50. létech bydleli. Nevěřil jsem svým očím! Čekal jsem omlácené domy, v podstatě rozbitou čtvrť, jak si ji pamatuji z dětství. A udivily mě nablýskané barevné fasády, krásná ulice poblíž Malého (dnes Zámeckého, pozn. red.) nádraží, moc hezká část města. Zrovna jsem si fotil náš dům, v tom vyjde ze dveří starší pán, natáhne ke mně ruku a povídá: ,Vy jste si tady jako kluk hrál! Moje maminka si vás pamatuje!´ To bylo příjemný." 

Inscenace a členy souboru Krušnohorského divadla nejčastěji fotografoval Jindřich Körschner. Naprostá většina teplické populace středního věku si jej pamatuje jako "školního" fotografa, který jako maskota často používal svého maxipsa. Lze se domnívat, že autorem fotografie třídy, do které chodil malý Karel Šíp, je právě Jindřich Körschner. Škole se tehdy přezdívalo "Klecandovka" a dosud jí tak někteří pamětníci říkají, ačkoliv správný název zní ZŠ Maxe Švabinského.

Díky tatínkovi, který měl v 50. létech angažmá v Krajském krušnohorském divadle, se prvními "prkny, jež znamenají svět", na kterých Karel Šíp jr. vystoupil, stalo jeviště velkého sálu. Rovněž o tom vypráví ve své knize:

"Od malička jsem se pohyboval mezi divadlem a školou. Nikdy nezapomenu na svoje první vystoupení na divadelních prknech. Stalo se tak v Teplicích, kdy jsme bydleli. A tam také došlo k mému osudovému setkání s divadelními prkny. Moje první divadlení role byla v Práčatech. Děti, který sice nevedou žádnou válku s křižákama, ale jsou schovaný někde v závětří, a když naši (tedy husiti) prohrávaj, odněkud se vyřítěj s obyčejnejma prakama - odtud Práčata - a začnou střílet šutry na křižáky, a ti v panice utíkají. ....Tatínek věděl, že se hraje hra plná dětí, tak mě tam dostal. ... Představení se rozběhlo a přišla scéna, kdy jsem se vhrnul na jeviště s ostatními dětmi herců... Jan Žižka možná v tu chvíli vysvětloval práčatům, kam tím prakem na křižáka mířit, jenže to já nesledoval. Pátral jsem očima v hledišti, kde sedí naše třída. Popostrkoval jsem se z davu víc dopředu, abych byl vidět a sám v té tmě lépe viděl. A pak jsem je našel a začal jim mávat. upozorňovat na sebe. Opětovali moje pozdravy. Volali na mě, bez ohledu na závažná rozhodnutí přítomného jednookého vojevůdce: Čau, Karle, přijď si odpoledne zakopat... na ten plácek u mlíkárny... Jasně, jenom to tady skončí, skočim si domu pro kecky a jsem tam... Po představení kontaktoval mého tatínka režisér té hry a oznámil, že jsem svým nepřístojným chováním oslabil dramatické vyznění díla, a s mým herectvím na prknech teplického divadla byl konec". Zdroj: Karel Šíp BAVIČ, Nakladatelství XYZ, s.r.o., 2012.

 Z historie divadla v r. 1953:

První krajský festival dětských divadelních her 1953 uspořádalo Krajské krušnohorské divadlo. Teplický soubor se účastní hrami "O čem král doma nevěděl", "Sůl nad zlato" a "Práčata". Festival byl zahájen v Děčíně a pokračoval v Mostě, Lovosicích, Roudnici nad Labem, Litoměřicích, Litvínově, Lounech, Teplicích a Ústí nad Labem. 

 

JAK PROHLÍŽET TENTO BLOG

Protože se množí dotazy, proč ten či onen příspěvek na nějaký čas zmizel a kde jej hledat, předkládám laskavému čtenáři vysvětlení:

a) Může se stát, že v blogu právě pracuji já nebo Věra Košnarová, která se podílí na grafické úpravě. V tom případě je ten který konkrétní článek v režimu "konceptu" a na stránce se neobjeví. V okamžiku, kdy se rozhodneme jej vrátit do režimu "publikovat", může si jej čtenář opět dohledat.

 

b) Nejjednodušší prohlížení blogu je dojet na konec stránky a rozkliknout si "starší příspěvky". 

Nebo z pohledu čtenáře vpravo, pod logem DK, je nadpis "štítky". Skupiny příspěvků a fotografií by měly být těmito štítky tématicky odděleny. Pokud však nenajdete článek pod jedním štítkem, může se skrývat pod jiným. Což nevím, jak je možné, ale mně konkrétně se to děje velmi často. Takže nezoufejte, veškeré texty, které jsem na základě poznatků a připomínek respondentů zpracovala a do blogu uložila, v něm také jsou. Jen je někdy třeba hledat.

POPRVÉ V DIVADLE

OMÁMIL MĚ SVĚT ZVUKŮ A BAREVNÝCH REFLEKTORŮ

Eva Stieberová, produkční DK Teplice, novinářka, autorka tohoto blogu. 

Do Krušnohorského divadla mě poprvé vzala babička. Bylo mi, tuším, osm a dávali pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Seděly jsme uprostřed řady blízko jeviště, babička měla bílé rukavičky a já po celou hodinu otevřenou pusu. Sněhurka s límcem krásných šatů zdviženým přesně podle obrázku, jak jsem ho znala z kostek na hraní a trpaslíci ani ne mrňaví, ale hraví a o nic méně roztomilí, než ti z pohádkové knížky. Stal se zázrak, byla jsem lapena. Od té chvíle jsem si nepřála nic jiného, než sama stanout na prknech, která znamenají svět, (že se jim tak říká, jsem tenkrát samozřejmě netušila). Kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, zpívala jsem, recitovala, zkrátka předváděla se na veřejnosti a těšila se z pozornosti publika. Dodnes jsme přesvědčená, že jsem byla předurčena k životní roli velké "hérečky". Naštěstí můj otec si to nemyslel a moje angažmá na přijímacích zkouškách na DAMU mi rezolutně zatrhl. (V dobách, kdy jsem maturovala já, se to ještě smělo a dcery většinou své rodiče opravdu poslouchaly). Tehdy jsem se také ocitla v jiném místě divukrásné budovy, která se nazývá Krušnohorské divadlo. Do společnosti jsem totiž byla uvedena v roce 1970 ve velkém stylu, ve zdejším baru. Konal se maturitní ples Střední všeobecně vzdělávací školy v Teplicích (předchůdkyně dnešního gymnázia), třídy 3. D a můj dnes již téměř devadesátiletý taťka v radosti nad dospělou dcerou tančil na stole. Což je činnost, kterou mi paradoxně sám v pozdějších létech zhusta vyčítal.
Takže Sněhurka a velkolepý mejdan. To byly dva důležité momenty, které také ovlivnily moji cestu životem a oba se odehrály v Krušnohorském divadle. 

OBRAZOVÁ GALERIE BEZ ČASOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ

Dvě subrety, na které se v 80. létech chodilo do Krušmohorského divadla: zleva Libuše Staňková a Šárka Cinkeová. Snímek je z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí, premiéra 25. 2. 1984.

HVĚZDY KRUŠNOHORSKÉHO DIVADELNÍHO NEBE

Když jsem začala psát tento blog, domnívala jsem se naivně, že skončím nejpozději 31. 3., kdy vernisáží v malém sále v 17 hodin otevřeme výstavu dobových fotografií, historických pohlednic, kostýmů z fundusu a jiných artefaktů, vztahujích se k 90. výročí Krušnohorského divadla. Jak říkám, byla to naivní představa, neboť s prvním článkem, jakoby se roztrhl pytel a fotografie, programy k operetním inscenacím, či portréty členů souboru neberou konce. Nejhorší jsou ti z mých známých, kteří už hodně pamatují a nezřídka byli sami v divadle zaměstnáni, avšak "nekamarádí se" s moderními komunikačními technologiemi a magnetofon je znervózňuje. Komunikovat s nimi mohu pouze s tužkou v ruce, "z oka do oka". Což ve výsledku znamená, že sice strávím mnohou radostnou chvíli v hospůdce a hodně se dozvím, nicméně svoje poznatky nestačím vkládat na internetovou stránku. Blog totiž píši pouze ve svém volném čase a toho se mi při současném pracovním nasazení nedostává. Rozhodla jsem se proto:
a) všechny fotografie zatím umístit do galerie a textem je opatřovat postupně
b) svůj blog dopsat postupně až v době, kdy už si začnu užívat zaslouženého důchodu. Vzpomínky svoje a svých přátel budu moci precizněji vybírat a uchovávat, svoje myšlenky cizelovat a možná dojde i na knížku. Což je sen hodný důstojné avšak čilé stařenky, jíž se záhy chystám stát.

Takže moji milí fosilové, kteří jste "zastydli" v dobách elektrického psacího stroje, dál mi, prosím, dodávejte obrázky, fotky i povídání. Teď, když jsem se rozhodla, že se časem nenechám štvát, se s vámi ráda kdykoliv sejdu osobně, pokud je vám mailová korespondence tolik proti srsti.

Tímto dnem začíná vznikat:

OBRAZOVÁ GALERIE

Snímky někdejšího "dvorního" fotografa Krušnohorského divadla Jincřicha Körschnera nám laskavě zapůjčil jeho syn, rovněž fotograf, Kristián. Budu vděčná za doplnění popisků i bližší informace k inscenacím, z nichž záběry pocházejí. Možno vepsat přímo do níže uvedené kolonky "komentář". 

Dámy ze sboru s režisérem Smažíkem.

František Zacharník.

Vizitka:
Pochází z rodiny, která žila a dýchala pro ochotnické divadlo Zapálený ochotnický herec otec Josef (1911- 1990) a matka Anna (1915-1989) přivedli k celoživotní lásce k divadlu oba své syny. Na fotografii František, později uznávaný profesionální režisér, libretista, herec a textař.

O šest let mladší bratr Ladislav (14.4.1945) stejně jako celá rodina propadl divadlu a po poděbradských ochotnických začátcích zakotvil jako sólista Krušnohorského divadla v Teplicích. Nyní pracuje jako inspicient Divadla na Vinohradech.

Dvě velké hvězdy: Hana Límanová a Ladislav Zacharník.

Jiří Glogar, 

 v roce 1985 umělecký šéf Krušnohorského divadla. Foto: Zdeněk Traxler.

Antonín Horáček,  

letitý člen teplického souboru, sólista, úžasný recitátor a sečtělý muž.

 V Teplicích hrál od roku 1951 (přišel z Východočeského divadla v Hradci Králové) a až do roku 1958 byl členem zdejší činohry, jež uvedla řadu zdařilých inscenací a zvala k hostování přední pražské herce (Glázrovou, Medřickou, Štěpánka, Vojtu, Marvana, Pivce, Peška). V činohře odehrál například vévodu v Shakespearově Večeru tříkrálovém. V pozdějších operetních inscenacích zazářil jako ředitel věznice v Netopýru, maršálek v Divotvorném hrnci, Chrobák ve hře Ze života hmyzu. Za tuto roli a postavu Kalchaze v Krásné Heleně obdržel uznání Svazu českých dramatických umělců. Do důchodu odešel v roce 1981. Zdroj: B. Plevka, Cesty 1945 -1985. 

• Někdejší velká hvězda Krušnohoského divadla, sólistka Lea Čiháková na fotografii z posledních let svého života.  

  Téměř až do své smrti v roce 2009 byla neuvěřitelně vitální a činorodá. Po rozpuštění operetního souboru začala pracovat s divadelní omladinou a stala se respektovanou a milovanou režisérkou a pedagožkou na teplické konzervatoři a od roku 1995 také v souboru Hereckého studia Domu kultury Teplice. Ke "svým" dětem přistupovala, jako by všichni byli nejenom povolaní, ale také budoucí vyvolení herci, prožívala s nimi jejich premiéry, zúčastňovala se oslav, vždy pro ně měla uši a srdce otevřené. 

•  

  

  Půvabná, šaramantní, veselá a společenská, pro každého uši i srdce otevřené. Taková byla Lea Čiháková do posledních dní svého života. Skutečná hvězda Krušnohorského divadla.

•  Vizitka:

  Lea  ČIHÁKOVÁ

  * 15. dubna 1930

  + 3. února 2009

  Herečka, operní a operetní subreta Lea Čiháková se narodila 15. dubna 1930 v Brně.  Již od dětství se u ní projevovala láska k divadlu i ke klasické hudbě a talent s pílí ji přivedly na Státní konzervatoř v Brně. Po jejím absolvování se jí otevřela cesta na jeviště brněnské Janáčkovy opery. Po tamějším dvouletém působení odešla na severozápad Čech – nejprve do operní scény v Ústí nad Labem, kde ztvárnila na 60 postav velkého operního žánru. Od roku 1958 našla Lea Čiháková velké zalíbení především v operetě, které zůstala na prknech Krušnohorského divadla v Teplicích věrná až do důchodových let. Za toto dlouhé období až do roku 1994, kdy došlo ke zrušení operetního souboru, vytvořila s teplickými divadelníky jako subreta přes 180 postav v klasické a lidové operetě, zrovna tak jako v četných muzikálech a hudebních komediích.  Kromě divadla též vyučovala 12 let v teplické Konzervatoři sólovému zpěvu, herectví a operním specializacím. V posledních 14 letech se pak věnovala vedení kursů herectví v Krušnohorském divadle v Teplicích, kde vychovala řadu mladých talentovaných herců, z nichž dnes někteří účinkují na profesionálních divadelních scénách po celé České republice.
  Lea Čiháková zemřela v Teplicích po delší nemoci dne 3. února 2009.
  Zdroj:  Regio, 9. 3. 2009, Pavel Kovář

Přidat popisek

Helena Švábová - Rolová, tanečnice, za ní choreograf Václav Štádler. Pí Švábová údajně nezkazila žádnou legraci. Později se odstěhovala do SRN, kde si založila baletní školu.

Subreta Anna Bartáková, velká hvězda souboru.

Miroslav Barák, sólista, první milovník - vynikající tenorista a velká hvězda souboru operety Krušnohorského divadla.Jeho život skončil tragickou smrtí po pádu do orchestřiště.

Tři snímky z operety Carevič. Na spodním vlevo Tomáš Kraucher, dnes majitel a herec pražské společnosti Divadlo POHÁDKA. Uprostřed Šárka Cinkeová - Melíšková.

 

VĚRA HERAJTOVÁ (28. 5. 1961), 

tanečnice, choreografka a režisérka.  

Výrazná osobnost současné české divadelní režie začínala jako elévka baletu v souboru Krušnohorského divadla v Teplicích. "Byla to úžasná holka, nesmírně pracovitá a šikovná," vzpomíná Mistr světel Miko Vojtíšek.

MOJE CESTA K DIVADLU BYLA PŘÍMÁ, říká Věra Herajtová

 "Moje cesta k divadlu byla přímá: zavinil to konkurz vypsaný v novinách. Bylo to jakési východisko z tehdejší situace... ostatní pak přišlo samo - tak, jak mělo. Když jsem se dozvěděla, že studovat balet na pražské konzervatoři nebudu, protože moje kořeny nejsou ty, které by si tam tehdy chtěli zasadit, rozhodla jsem se, že je přece jen nenechám uschnout a udělala jsem ve svých patnácti letech konkurz do teplického baletu, a poprvé tak vkročila na profesionální jeviště. Divadlo mě dokonale okouzlilo... Vnímala jsem. Měla jsem zájem o divadlo jako takové. Co se týká tance, poznala jsem kromě klasiky i ostatní taneční techniky. V té době tam bylo dost lidí, kteří uměli a mohli, přestože jinde nesměli. V devatenácti jsem udělala konkurz na sóla do baletu Hudebního divadla Karlín. Byla jsem mladá a rozmarná a nezdálo se mi to ,to pravé´, tak jsem se rozmyslela a přijala angažmá v plzeňském baletu, vrátila se zpět ke ,sněhobílé klasice“...

Zdroj: rozhovor Ivy Šulajové, www stránky Slováckého divadla Uherské Hradiště.

Vizitka:

Narodila se v Karlových Varech. Začínala jako tanečnice, vystudovala operní zpěv na brněnské konzervatoři a věnovala se studiu choreografie u Pavla Šmoka na pražské HAMU. Přestože se od devadesátých let 20. století pracovně orientuje převážně na činohru, můžeme v jejích režiích hudební i tanečně-choreografickou zkušenost vystopovat. Důraz na herce, velká péče věnovaná stylizaci pohybu na jevišti a důležitost hudební stránky inscenace dokonce její činoherní režie charakterizují. V centru nestojí jen text, ale celý jevištní obraz - v tom možná můžeme spatřovat vliv nonverbálního tance. „Práce s herci je asi to nejpodstatnější, co mě při inscenování textu zajímá. Sázím na příběh, dobrého autora a kvalitní herce," řekla Věra Herajtová v rozhovoru pro Lidové noviny. Jméno Věry Herajtové ještě jako choreografky je spjaté s jednou z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí Les Misérables (Divadlo na Vinohradech, 1992). Pak už spíše jako činoherní režisérka, respektive umělecká šéfka měla možnost dlouhodobě ovlivnit tvář Městského divadla Zlín (1992–1999) a Západočeského divadla v Chebu (2000–2005). Ve Zlíně se věnovala také pedagogické práci na Vyšší odborné umělecké škole. Jako hostující režisérka zanechala svoji stopu v českých i moravských divadlech, rozruch vzbudila inscenace Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 27. října 2001), kde do hlavní ženské role Blanche Dubois obsadila muže. Duši ženy v mužském těle nezapomenutelně ztvárnil Milan Kačmarčík. Nebyla to režijní exhibice, ale originální, účinná a kritikou i diváky oceňovaná interpretace slavného textu. 

 

Dva spodní snímky jsou z operety J. Offenbacha: Orfeus v podsvětí.

MUZIKANT A TURISTA

FRANTIŠEK POPP, legenda teplického divadelnictví. 

(* 15.4. 1925 Bořislav u Teplic, † 29. 1. 2003)

Následující nekrolog k úmrtí dirigenta Františka Poppa, který napsal Pavel Kovář, jsme kompletně převzali z Teplického deníku.

Není sporu o tom, že dirigent František Popp byl teplické veřejnosti známý a těšil se značné popularitě. S radostí na něj vzpomínají také jeho tehdejší "přímí podřízení", členové divadelního orchestru. Například klarinetista Severočeské filharmonie Teplice, Petr Kašpar. Ten v této souvislosti zmiňuje svoje umělecké začátky v orchestru operety i léta následující, kdy teplická filharmonie ještě koncertovala ve velkém sále divadla.

"Frantu jsem měl rád, v životě jsem s ním neměl nejmenší konflikt. Ostatně jak bych také mohl, chodil jsem do zkoušek, snažil jsem se hrát slušně... Tři a půl roku jsem odsloužil v operetě a další roky jsem tam hostoval, to už jsem byl členem Severočeského symfonického orchestru – dnes Svč. filharmonie Teplice," vypráví Petr.  

Psal se rok 1972 a filharmonie zkoušela v Zahradním domě, kde muzikantům doslova teklo na hlavu. "Během zkoušek jsme slyšeli bubnování kapek do kýble. Až dirigent Jaroslav Soukup se postaral o opravu Zahradního domu a v té době jsme zkoušeli na malém sále a koncerty se hrály v divadle. Pro orchestr není dobré, když celý týden zkoušíš v jiném prostředí a koncert se hraje jinde. Je to nepříjemá změna, pro dechové nástroje obzvlášť," zdůrazňuje Kašpar. Ale ani velký sál divadla nebyl pro filharmonii ideálním řešením. Divadelní akustika je „suchá“, pro orchestr je potřeba dozvuk. Proto hráči i posluchači uvítali výstavbu nového domu kultury s koncertním sálem, který se pyšní dobou dozvuku 12,5 sec.

Avšak zpět k Petrovým vzpomínkám na Františka Poppa:

"Tenkrát bývalo zvykem, že po každém odehraném představení se muselo sepsat tak zvané ,hlášení z představení´. Hráli jsme zrovna operetu Paganini, kde v posledním dějství vystupují podloudníci a pašeráci a také postava, jejíž německý název lze přeložit jako Hrbatý Bepo. Představoval ho jakýsi Míla Raisler a jednou mu kostymérky zapomněly ten hrb přidělat. A Popp po představení napsal do hlášení: ,Hrbatý Bepo neměl hrb! Kdo za to může!? 
Jindy hostovala teplická opereta v Mostě a celý večer nefungovala světla jak by měla. A Franta Popp pak napsal do hlášení: Během představení neustále vypadávala světla v orchestřišti a orchestr byl nucen hrát se střídavými úspěchy zpaměti.´"