HISTORIE MĚSTSKÉHO DIVADLA V TEPLICÍCH PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

TEPLICKÉ DIVADLO

zpracoval: Mgr. Viktor Keller 

odborný pracovník úseku novodobých dějin historického oddělení Regionálního muzea v Teplicích.

 

První ředitel: Tadeáš Šeřínský

Divadelní život v Teplicích byl po válce obnoven velmi rychle, uvážíme-li, že výhradně česká profesionální scéna zde neexistovala ani v období první republiky. Hlavně v prvních letech byl však vývoj zdejší scény mimořádně komplikovaný. Vznik českého profesionálního divadla v Teplicích byl evidentně velkou prioritou, neboť již několik dnů po osvobození, v květnu 1945, bylo rozhodnuto, že do Teplic se přemístí operní a část činoherního souboru z Českých Budějovic, kde došlo ke konfliktu mezi tamním divadlem a MNV (městským národním výborem, pozn. red.). Počátkem června přišli první umělci, kteří pro své divadlo sami vybrali svěží název "Divadlo severu" a 24. června byla zahájena sezona slavnostním představením Smetanovy opery "Prodaná nevěsta." Činohra předvedla o několik dnů později "Maryšu" bratří Mrštíkových a jako poslední se počátkem července teplickému publiku předvedla opereta (součát operního souboru) s Nedbalovou "Polskou krví." Zřizovatelem nového divadla nebylo město, resp. místní správní komise, nýbrž Ústřední rada odborů. Většina nákladů spojených s provozem a údržbou divadelní budovy však zůstala v městské režii, což později vedlo k řadě konfliktů mezi městem a ÚRO.[1] Prvním ředitelem divadla byl činoherní režisér Tadeáš Šeřínský, šéfem opery Josef Bartl. V činoherním souboru tehdy působili později známí pražští herci, manželé Ota Sklenčka a Nina Popelíková.

Kdo z koho: činohra versus opera versus opereta.  

 

Naznačované změny na sebe nedaly dlouho čekat. Souvisely s blízkostí divadelních scén ve třech městech – Ústí nad Labem, Teplicích a Mostě, s určitou rivalitou mezi nimi a současně se snahou zodpovědných míst co nejvíce ušetřit. Významnou roli hrály i specifické podmínky poválečného pohraničí. Noví osídlenci byli často lidé, pro něž bylo prioritou zajištění existenčních podmínek, případně jiné osobní či společenské zájmy. Divadlo často nestálo v popředí jejich zájmu a také vztah k němu nebyl zpočátku tak vřelý, jak tomu bylo u starousedlíků v městech českého vnitrozemí. Již na podzim 1945 končí v Teplicích opera, místo toho přichází operetní soubor z Mostu. Oficiálně bylo divadlo přejmenováno na Městské, ovšem třenice mezi radnicí a ÚRO pokračovaly. Na konci sezony se opereta vrací zpět do mosteckého divadla a v Teplicích zůstává pouze činoherní soubor. Současně však došlo ke zrušení činoher v Ústí nad Labem a Mostě, což pro teplické herce znamenalo mimořádné praconí vytížení, pokud měli uspokojit kulturní potřeby diváků nejen na domácí scéně, ale pohostinsky i v sousedních městech. Od roku 1947 mělo divadlo opět nový název – Divadlo bratří Čapků.[2] V téže době vznikl z místních literátů tzv. Tvůrčí kolektiv, skupina mladých optimistických autorů, píšících pro teplické divadlo původní hry. Jejich úroveň však byla značně nevyrovnaná. Divácky atraktivní byla jistě představení uváděná v romantickém prostředí hradu Doubravka. 

Na teplické scéně se ustálila opereta. Příchod Poppa a Čáslavského.

Nový ředitel: Jan Pacl.

 

Převrat roku 1948 přestál soubor, sestávající většinou z mladých členů kráčejících s duchem doby, bez větší úhony.  V témže roce přešlo divadlo na krátkou dobu pod pravomoc MNV. Krajské zřízení z roku 1949, které přiřklo úlohu regionální metropole nedalekému rivalovi Ústí nad Labem, přineslo zklamaným teplickým patriotům úlitbu alespoň na poli kultury. Sídlem ředitelství nově zřízeného Krajského krušnohorského divadla se staly Teplice. Zdejší ředitel T. Šeřínský se stal šéfem divadelního velkopodniku, řízeného pro změnu KNV (krajským národním výborem, pozn. red.), který zahrnoval ústeckou operu, mosteckou činohru a také dva soubory teplické – operetu a činohru. Již po roce se stal Šeřínského nástupcem v čele divadla šéf operety Jan Pacl. Operetní soubor se v té době stává nosným prvkem teplického divadla, což bylo dáno i příchodem výrazných osobností do jeho středu, zejména dirigenta Františka Poppa a sólisty Draga Čáslavského. 

Součástí krušnohorského divadla je stálý loutkový soubor.

Nový ředitel: I. Glanc, po něm Karel Melichar - Skoumal.

 

V roce 1952 je zrušeno společné ředitelství všech tří divadel, přičemž teplická scéna si ponechává název Krajské krušnohorské divadlo. V té době již jako jeho součást působí i profesionální loutkový soubor. Paclovým nástupcem se stal I. Glanc, který sice ve funkci ředitele působil jen málo přes jednu sezonu, během ní však v roce 1958 došlo k definitivnímu rozpuštění teplického činoherního souboru. Dalším ředitelem byl Karel Melichar –Skoumal. Teplická opereta si v prvním dvacetiletí vydobyla pověst souboru předvádějícího poctivě, zodpovědně, avšak bez většího novárorství nebo experimentů tradiční repertoár český i zahraniční. Určitou raritu představovaly premiéry operet ze spřátelených zemí tzv. socialistického tábora. Za zmínku jistě stojí první uvedení Limonádového Joea v roce 1960, díla, které se později ve zfilmované podobě  stalo legendou. Muzikálová tvorba pak v následujících desetiletích tvořila alternativu ke klasickému operetnímu repertoáru. Teplickou zvláštností bylo také uvádění pohostinských představení v němčině, které bylo určeno nejen lázeňským hostům, ale především občanům německé národnosti v rámci procesu jejich zrovnoprávnění.

Roku 1963 došlo v rámci úspor ke snížení počtu umělců a ke zrušení loutkohereckého souboru. Krušnohorské divadlo tak zůstalo scénou ryze operetní, a to až do definitivního zániku jeho souboru v roce 1994. Hrozba centraliazce a s ní související převedení divadla pod ředitelství v Ústí nad Labem však byla akutní již v letech šedesátých. Na počátku roku 1968 dokonce místní orgány, zvyklé plnit direktivy shora, s tímto opatřením souhlasily. Období pražského jara, které následovalo vzápětí, však přineslo větší nezávislost v rozhodování a také větší odvahu k protestům, takže původní rozhodnutí bylo revokováno a samostatnost teplického divadla se podařilo udržet.

 

 

Nový ředitel: Ilja Bureš. 

 

Srpen 1968 byl v divadle vnímán velmi emocionálně a většina umělců, jako ostatně v celé republice, stála v řadě předních kritiků okupace a nastupující normalizace v Teplicích. Byl mezi nimi i nový ředitel Ilja Bureš. Pod jeho vedením uvedl soubor počátkem roku 1969 inscenaci Těžká Barbora. Voskovcův a Werichův text byl prošpikován nepříliš skrývanými narážkami na aktuální politickou situaci, zejména na přítomnost sovětských vojsk v zemi. Tato skutečnost se brzy stala všeobecně známou a Těžká Barbora se těšila obrovskému zájmu publika. To samozřejmě neuniklo pozornosti stranických orgánů nejen na místní, ale i krajské a celostátní úrovni. Bureš byl vystaven ostrému nátlaku (a to i ze strany reformně naladěných funkcionářů), jehož cílem byly změny v textu, nebo ještě lépe úplné stažení hry. Přesto se mu podařilo udržet Těžkou Barboru na scéně několik měsíců, což ho pochopitelně počátkem 70. let navzdory snaze udržet se stálo funkci. Čistkami v KSČ byli postiženi i někteří členové souboru.

Staronový ředitel: Tadeáš Šeřínský a ti další...

 

Roku 1971 se na místo ředitele vrací pro nové komunistické vedení přijatelný Tadeáš Šeřínský. Operetní divadlo se vrátilo k osvědčenému uvádění klasického nenáročného repertoáru. Ve stejném trendu pokračovalo i v 80. letech za Šeřínského nástupců Vladislava Chudlaského, Svatopluka Vašuta a Rudolfa Fleischera.

Rok 1989: počátek konce stálé operety

Poznámka editorky es:
Před dvěma roky, kdy tento blog vznikl, jsme v tomto textu původně uvedli, že po událostech 17. listopadu 1989 se teplické divadlo ocitlo v jakémsi závětří a na rozdíl od zdejší filharmonie se nijak zvlášť neangažovalo. Což byla informace, kterou Mgr. Viktor Keller získal dotazem u pamětníků a začlenil ji do své práce. K naší lítosti až v těchto dnech se ozval  tehdejší provozní tajemník Krušnohorského divadla v Teplicích Stanislav Verner, zakladatel a organizační vedoucího stávkového výboru KDT, aby tuto informaci vyvrátil a poskytl nám i potřebné dokumentační fotografie. Podle něj, cituji: "Bylo teplické divadlo od 24.11.1989 revolučním centrem Teplic, na rozdíl od DK a filharmonie":

"Osazenstvo celého divadla se zapojilo aktivně do stávky a to mezi prvními v ústeckém kraji. Dalšími svědky mohou být i členové bývalého Realistického divadla Praha a to například Jan Hrušínský s manželkou, režisér Karel Kříž, ředitel divadla Jiří Fréhár a další. Najděte si v archivu program KDT na listopad 1989 a první protikomunistické shromáždění občanů Teplic bylo v den tohoto divadelního představení. Teprve tímto shromážděním začala v Teplicích protikomunistická stávka. Nikoli 13.listopadu, kdy se lidé bouřili za nápravu ovzduší. Teprve na našem shromáždění byla přečtena rezoluce za odstoupení vedení tohoto státu a zrušení článku 4. komunistické ústavy.

V následujících dnech a to zcela pravidelně se konaly meetingy občanů rozložené do foyeru a velkého sálu divadla. Protože jsem měl kontakt na Pražské vedení stávky, dojížděli do divadla vyslaní herci a zpěváci např. Pavel Bobek. Zároveň s nimi přijížděli i přímí účastníci demonstrace na Národní třídě v Praze. Návštěvnost těchto meetingů byla značná a je doložena fotodokumentací. Na malém sále byla jedna z prvních koordinačních schůzek stávkových výborů na okrese. Lži o opatrném vyčkávání,  jsou naprosto znehodnocující práci v těchto revolučních dnech a jen potvrzují vyhrůžky komunistů členům stávkového výboru v revolučních dnech."

 
 Brzy po listopadu 1989 však bylo divadlo konfrontováno s nutností dalšího, tentokrát bohužel posledního a neúspěšného boje o svou plnohodnotnou existenci, která definitivně skončila rozpuštěním uměleckého souboru a vznikem stagiony v roce 1994.

Teplické divadlo bylo vždy jedním z center kulturního a společenského života ve městě. Velkoryse pojatá budova, vybudovaná počátkem 20.let 20. století s několika sály, rozsáhlými pobočnými prostorami a několika restauračními a kavárenskými zařízeními poskytovala reprezentativní zázemí pro konání plesů, večírků i jiných akcí. Až do poloviny 80. let poskytovalo divadlo zázemí pro koncertní činnost symfonického orchestru (resp. filharmonie) a v suterénních prostorech fungovalo jedno z teplických kin (Květen, pozn. red).. V průběhu desetiletí prošel objekt několika rekonstrukcemi, které však až na výjimky žádným zásadním způsobem nenarušily jeho původní vzhled jak zvenčí, tak v interiérech.

Stávkový výbor Krušnohorského divadla, listopad 1989

 

Fotografie z mítinků konaných ve velkém a malém sále Krušnohorského divadla v listopadu 1989.

.

---

[1] SOkA Teplice, f MNV Teplice, Zápisy Místní správní komise, 16. 8. 1945. Tamtéž, 3. 4. 1946, 24. 4. 1946.

[2] SOkA Teplice, f MNV Teplice, Zápisy Rady MNV, 21. 2.1947.

[3] Informace o teplickém divadle z: Plevka, B.: Cesty 1945 – 1985. Krušnohorské divadlo Teplice, Teplice 1985, s. 5 – 9 a 17 – 53.

[4] Rozhovor autora s K. Kruškou, jevištním technikem a mistrem světel (jaro 2014).

[5] Informace poskytla E. Stieberová, produkční divadla (jaro 2014).