OSOBNOSTI TEPLICKÉHO UMĚLECKÉHO SVĚTA SPOJOVANÉ S DIVADLEM

OSOBNOSTI ZNÁMÉ Z UMĚLECKÉHO SVĚTA I TY, KTERÉ SE POHYBOVALY V ZÁKULISÍ, ALE BEZ NICHŽ BY SE PROVOZ DIVADLA ZASTAVIL

 

LIBUŠE ŘÍDELOVÁ (1922 - 2009), činoherečka

Na snímku z inscenace "Julie, ty máš nápady", v níž byla partnerkou Oldřicha Nového.
                                                                                        

Svoji kariéru začala v roce 1945 v Zemském divadle v Liberci, kde byl tehdy ředitelem dědeček Karla Rodena a působila zde například Annie Steimarová či Oto Šimánek. Odsud vedla její cesta do Městského divadla v Teplicích - Šanově a dále do Krajského divadla v Mostě a Divadla Vítězslava Nezvala  v Karlových Varech.
Koncem šedesátých let, kdy jsem jako malá holka začala chodit do Krušmohorského divadla na činoherní pohádková představení, koncerty zdejší filharmonie a někdy i operety, už paní Libuše působila v Mostě a Karlových Varech (1962 - 1986). Její jméno jsem znala jenom z doslechu. Až po dlouhých desetiletích, v dospělosti jsem se s ní setkala jako s profesorkou teplické konzervatoře, vyučující jevištní mluvu a specifika operního herectví. Vídala jsem ji mnohokrát, když své svěřence doprovázela na různé vernisáže a společenská setkání. Pokaždé mě Libuše Řídelová okouzlila vrozenou noblesou a vzdělaností a také přirozenou autoritou, s níž působila na své mladší kolegy. Později jsem měla tu čest hovořit s ní jako novinářka a tehdy jsem si setkání s ní zařadila do pomyslného seznamu těch, na která nikdy nezapomenu. Povídání s ní bylo osvěžující, obohacující a inspirující. Třeba v tom, že, když žena pečuje o duši přinejmenším stejně intenzivně jako o tělo, lze do pozdního věku zůstat přitažlivou dámou, se kterou je radost pobýt.

 Kromě angažmá v oblastních divadlech se Libuše Řídelová objevovala také ve filmu. Poprvé v roce 1959 v roli mladé maltařky Růženy Kabourkové, v dramatu Mstitel. Nepřímo tehdy způsobila, že díky ní přišel ke své první filmové roli i Radek Brzobohatý: "Karel Steklý byl jedním z těch režisérů, kteří jezdili po oblastních divadlech a vybírali si tam herce. Moje role byla větší. Měl v tom hrát František Vicena, ale hledali za něj náhradu a já tehdy doporučila, že máme v divadle takového fyzkulturníka, svalovce, který pořád cvičil s těma činkama, Radka Brzobohatého. Tak to hrál potom on a byla to jeho první role ve filmu, za kterou jsem mohla já," uvádí ze vzpomínek Libuše Řídelové na svých stránkách Ondřej Suchý:

"Na paní Libušku Řídelovou vzpomínám s láskou. Osobně jsme se setkali bohužel jen jedinkrát, o to víc jsme si ovšem psali. Byla nesmírně vstřícná, ochotně a obšírně mi zodpověděla všechny mé otázky stran jejích dávných hereckých kolegů (A. Zacpal. G. Opočenský, Z. Kryzánek), především pak na mé přání vzpomínala na svého životního přítele a učitele Oldřicha Nového. Velkoryse mi věnovala přes stovku Nového dopisů, pohlednic a telegramů, které hodlám využít v chystané knížce Ženy kolem Oldřicha Nového. I když jsem paní Libušku nezažil jako herečku, mohl jsem ji alespoň slyšet jako citlivou recitátorku na CD, které mi poslala. Byla to skromná a vlídná dáma, na kterou nemohu zapomenout!"  
Ondřej Suchý, 3. února 2014 

V listopadu 2007, na besedě, kterou s Ondřejem Suchým uspořádala Regionální knihovna v Teplicích, vystoupila herečka Libuše Řídelová zřejmě naposledy. Více o jejím životě, včetně jednoho z dopisů Oldřicha Nového, možno najít na.http://www.semanovice.cz/znami.aspx?id=88195 

Fotografie ze sbírky Ondřeje Suchého.

Libuše Řídelová zemřela 6. 2. 2009, krátce před svými 87 narozeninami. 
Eva Stieberová.

LIBOR PEŠEK (1933), dirigent: 

Z KRUŠNOHORSKÉHO DIVADLA DO CELÉHO SVĚTA

V září 2013 natáčela Česká televize hodinový portrét proslulého dirigenta Libora Peška. Kroky filmového štábu přirozeně musely vést také do Teplic, kde coby dirigent Severočeské filharmonie v létech 1963 až 1969 začínal svoji uměleckou kariéru. 

Přepadli jsme ho s fotogafem Teplického deníku neplánovaně ve velkém sále divadla, které až do 80. let bylo domovskou scénou Svč. filharmonie. A ačkoliv rozhovor nebyl domluven, noblesní pán, jenž ve světě klasické hudby platí za skutečnou "SuperStar", odpovídal na moje otázky ochotně a s úsměvem. "To víte, že začátky nebyly snadné, hodně jsem se toho v Teplicích naučil. Málokterý orchestr přijme nového dirigenta s otevřenou náručí. Muzikanti jsou ostražití, čekají, co ve vás je. Jakoby říkali, tak se předveď! Navíc složení orchestru v těch letech bylo zvláštní. Existovala tu skupina mladých muzikantů, kteří uměli a chtěli si zahrát a kromě nich ti starší, kteří toho sice tolik neuměli, ale o to víc byli přesvědčeni o svých kvalitách," vzpomínal Libor Pešek. Samozřejmě se musel podívat také do divadelního baru a kavárny, což v 60. létech bývala místa setkávání se teplické bohémy. Při obědě ve šlachu se rozpovídal o svých četných přátelých z těch bohatýrských dob: o výtvarníkovi Josefu Brožkovi, či sochařích Václavu Kyselkovi, Milanu Lahodovi a svém vrstevníkovi Janu Koblasovi, který žije v SRN. Ti všichni část svých životů spojili s Krušnohorským divadlem.Nejvíce se však Libor Pešek zajímal o osud svého kolegy Bohumila Berky, rovněž někdejšího šéfdirigenta Svč. filharmonie Teplice, který prý byl svému o dvacet let mladšímu kolegovi velmi nakloněn. "To ani zdaleka není v naší branži obvyklé, aby k vám starší a zkušenější kolega přistupoval bez jakékoliv řevnivosti. Bohouše jsem měl moc rád," přiznal Libor Pešek, respektovaný umělec a charismatický muž, který v červnu 2013 oslavil neuvěřitelnou osmdesátku.

Vizitka:

Libor Pešek (22. června 1933 v Praze) patří k významným osobnostem české i světové hudební scény. Byl žákem Karla Ančerla, Václava Smetáčka a Václava Neumanna na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze v oboru dirigování. V roce 1958 založil Komorní harmonii. V letech 1965 - 69 založil a řídil další komorní soubor Sebastian orchestr. S oběma úspěšně vystupoval i v cizině. Od roku 1970 hostoval u různých českých i zahraničních orchestrů. Byl přizván ke spolupráci s orchestry v Holandsku a krátce působil jako šéf Slovenské filharmonie v Bratislavě. V letech 1981-90 byl stálým hostem České filharmonie. Vrcholem Peškovy kariéry je jeho desetileté (1987-97) působení ve funkci uměleckého ředitele a šéfdirigenta Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, se kterým dodnes vystupuje jako čestný dirigent. V Anglii se Libor Pešek významně zasloužil o systematickou propagaci české tvorby, zvláště díla Josefa Suka.
Od roku 1990 byl hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Nyní zastává post hlavního dirigenta Českého národního symfonického orchestru.
Při příležitosti státní návštěvy britské královny Alžběty II. v České republice v roce 1996 obdržel Libor Pešek Řád britského impéria. Téhož roku byl jmenován čestným členem Univerzity v hrabství Lancashire v Prestonu. V roce 1997 získal prestižní Cenu Classic a Medaili Za zásluhy I. stupně (rovněž 1997) z rukou prezidenta Václava Havla. (Zdroj: osobnosti.cz)
Eva Stieberová. 


 

DOBRÝ ČLOVĚK ILJA BUREŠ, divadelní režisér

(25. 5. 1929 Hradec Králové - 2. 6. 2009 Teplice)

Talentovanému režisérovi Ilju Burešovi  se stal osudným rok 1968. Ilja, jak jsem ho v závěru jeho života poznala, byl mužem mnoha tváří: divadelní režisér, dramaturg, scénárista, básník, autor písňových textů a pedagog, který se dlouhá léta věnoval amatérským divadelníkům na místní i republikové úrovni. Především to však byl slušný člověk, milý chlap, tolerantní, chápající, klidný.
Já jsem ho bohužel osobně pozněla až v posledním desetiletí jeho života, kdy svoje zkušenosti předával dětem v dramatickém kroužku DDM Teplice. Jistě se ale najdou pamětníci a Iljovi kolegové, kteří do tohoto textu přispějí zasvěceným komentářem.
Ilja Bureš byl žákem Jiřího Frejky a Františka Salzera. Po studiích nastoupil jako režisér do divadla v Českých Budějovicích, v letech 1954 - 1962 působil v Divadle pracujících v Mostě, od roku 1962 zastával funkci ředitele divadla ve Varnsdorfu, poté působil krátce v Divadle bratří Mrštíků v Brně, odkud odešel jako šéf činohry do Slezského divadla v Opavě. V roce 1968 byl na základě konkurzu jmenován uměleckým ředitelem Krušnohorského divadla v Teplicích. K jeho nejslavnějším divadelním režijním počinům patřily inscenace her Bílá nemoc, Balada z hadrů, Radúz a Mahulena, Patnáct šňůrek penízků a Těžká Barbora.

Na fotografii Jindřicha Körschnera je režisér Ilja Bureš při práci. Dáma v popřadí: Andula Bartáková.

Uvedení této komedie Voskovce a Wericha v roce 1969 stálo Ilju Bureše kariéru. Dva roky poté, v začínajícím období normalizace byl nucen rezignovat na funkci ředitele Krušnohorského divadla a komunisté už mu nedovolili v práci režiséra pokračovat. K umělecké činnosti se vrátil v roce 1976 pouze jako vedoucí dramaturg a režisér kulturních pořadů, které vznikly v rámci umělecké agentury v Ústí nad Labem. Mnozí z dnešních výkonných herců pamatují Ilju Bureše z dob svých uměleckých začátků, kdy působil jako porotce soutěží ochotnických divadel.
Eva Stieberová, zdroj: Divadlo.cz, 13/2009 - "zemřeli" 
I

Mgr. Karel Kruška, který v Krušnohorském divadle pracoval v sedmdesátých létech jako mistr světel, při zaměstnání vystudoval FAMU a v roce 1985 nastoupil jako ředitel Správy městských kin v Teplicích. Vzpomínku na Ilju Bureše okomentoval tak zasvěceně, že mi nedalo, abych jeho text nevyňala ze sekce "komentářů" a věnovala mu vlastní prostor. Laskavý čtenář, nechť sám posoudí:

TĚŽKÉ DOBY LEHKÉ MÚZY

ILJA BUREŠ BYL STRŮJCEM NOVODOBÉHO HUDEBNÍHO DIVADLA

Sledujeme-li historii českého divadla v Teplicích, vine se jí, počínaje érou schematismu 50 let, vazalský postoj, který "mocní" od divadla vždy vyžadovali. Existovalo ojedinělé období, které pro řadu pamětníků představuje právě Burešova inscenace "Těžké Barbory" z repertoáru Osvobozeného divadla (teplická premiéra 24.11.1968). Bohumil Plevka, autor almanachu "Cesty 1945-1985", má pro tuto inscenaci, kdy bylo divadlo vždy naprosto plné, kratičkou charakteristiku: "Inscenace byla stažena z repertoáru pro své protisovětské zaměření, což se stalo v historii divadla poprvé (str.35)".
"Barbora nebyla protisovětská," vzpomínal později někdejší umělecký ředitel Krajského Krušnohorského Divadla Ilja Bureš. "Kritizovala příchod cizích vojsk, což byl trend, jaký odpovídal tehdejší situaci. Cituje se však jen ,Těžká Barbora´, protože proti ní se zvedl odpor těch, kdo vstup vojsk schvalovali anebo byli ochotni jej přijmout. Ale i po dubnovém plénu, kdy nastoupil Husák, diváci povstali, když v ,Polské krvi´ zazněla modlitba za vlast, nebo v muzikálu ,Madame sans Géne´ při sboru Svoboda - ta se zavřít nedá, utichl orchestr, sbor zpíval se sklopenými hlavami takřka šeptem a publikum ani nedýchalo. Byla to ojedinělá doba, kdy ožila pravá podstata divadla, ideální jednota mezi hledištěm a jevištěm".
 
S BUREŠEM NELZE SPOJOVAT POUZE TĚŽKOU BARBORU
 
Kdykoli a kdokoli hodnotí burešovskou éru, ani slůvkem neocení Burešovo úsilí vytvořit moderní hudební divadlo. Ostatně podobně se kritici staví i k obdobnému úsilí jeho předchůdce K.M. Skoumala:

Skoumalova vynikající inscenace "My fair Lady" (teplická premiéra 9.4. 1967) připomíná, že jen neznalec divadla a naprostý ingorant mohl u jubilea Ley Čihákové netaktně pominout, že v této inscenaci byla Lízou Doolitlovou a připomenout ji až o osm let později jako Higginsovu matku. Ve výčtu jejích rolí obvykle chybí i okouzlující Kateřina a Lilly Vanessiová z Cole Porterova muzikálu "Kiss me Kate".


BUREŠ MĚL NAŠLÁPNUTO NA MODERNÍ MUZIKÁL

Muzikál "Líbej mě, Kateřino" byl jedním ze tří vrcholů Burešovy éry. Tvořily ji anglický beatový muzikál "S procesím do Canterbury" a "Trebizondská princezna", jedna z méně známých Offenbachových operet. A ohlas v hledišti? Téměř takový, jako dnes bývá při vystoupení zpěváků popu. Častý potlesk, odměňující výkony sólistů, sboru a baletu, výkřiky a na závěr obrovské ovace.
Tak se hledal moderní styl, jak interpretovat klasickou operetu.Sladit její melodiku se soudobou estetikou. To byl obrovský Burešův vklad: sepětí moderního stylu s tradiční předlohou., jako by předjímal obdobné úsilí z oblasti popu (např. Hybšovi adaptace starých šlágrů a symfonických evergreenů nebo swingující Slabákovu dechovku). Za Bureše si soubor doslova ohmatával zdroje, z kterých moderní muzikál vyrostl: kabaret, revue, taneční scény, inspiraci cirkusem, ale i odrhovačku nebo pouťovou písničku, pantomimu a vaudeville. Proto založil Bureš DIVadelní KAbaret DIVKA, o něm se dnes už patrně neví. A přece uvedl premiéru Bádalova baletu "Cizinec na pobřeží", klauniády dvojice Počepický-Zacharník, "Román služky", který sestavil Šeřínský. Ironií osudu je, že Bureš, před vynuceným odchodem, ještě inscenoval Šeřínského pásmo. Byla přetržena rozbíhající se éra moderního divadla.

Ilja Bureš vedl divadlo v letech 1968 - 71, v lednu 1972 nastoupil Tadeáš Šeřínský. Započal tzv. "konsolidační proces" a divadlo se začalo "vyrovnávat s obdobím krizových let".

Ale o tom až příště.
Karel Kruška, únor 2014

Původní program k Těžké Barboře z listopadu 1968 jsme získali díky daru Jiřího Hinky z Teplic.

  

"BUREŠOVA" TĚŽKÁ BARBORA OČIMA DIVÁKA JANA LIŠKY I DOBOVÉHO KRITIKA

Na jiném místě tohoto blogu, pod štítkem  "Co mi dalo Krušnohorské divadlo", se jeho věrný divák PhDr. Jan Liška zpovídá ze své lásky k operetě a uměleckému souboru, jehož je pamětníkem. Zde je jeho vzpomínka na inscenaci, která se běžné produkci operetního souboru Krušnohorského divadla vymykala, k Těžké Barboře, kterou režijně připravil Ilja Bureš.

V brožovaném počinu „CESTY 1945 – 1985“ z pera Bohumila Plevky, snad jediné ucelené publikaci o teplické operetě, se o roku 1968 dozvídáme pouze toto:

"1.srpna 1968 se ujal řízení  KKD nový umělecký  ředitel Ilja Bureš. Působil ve funkci šéfa činohry  Slezského divadla v Opavě a v dřívějších letech  také v severočeských divadlech ve Varnsdorfu (jako ředitel) a v Mostě (jako režisér)". 

O uvedení Těžké Barbory, která měla premiéru 24.11.1968 a stála později Ilju Bureše křeslo ředitele, již nikde ani zmínka.

Jako věrný návštěvník teplického divadla jsem samozřejmě premiéru navštívil a velmi se mi líbila. Zachovala se mi dokonce tehdejší kritika Dr. Evžena Fidrmuce. Ač premiéru odehráli v rolích 1.a 2. žoldnéře (role Voskovce a Wericha)  herci Josef Semecký a Jan Počepický, pro dlouhodobé onemocnění pana Semeckého pak jeho roli žoldnéře převzal neméně oblíbený František Zacharník.

Těžká Barbora a Jan Počepický a Josef Semecký v rolích žoldáků. Foto: Jindřich Kürschner, archiv: J. Lišky.

Nechci se o tomto významném a úspěšném představení sám rozepisovat,  
raději předám slovo odborníkovi Dr. Evženu Fidrmucovi, který o Těžké Barboře v tehdejším deníku SMĚR napsal toto:

Cituji:

Těžká Barbora, režie: Ilja Bureš, Dirigent: František Popp, Výtvarník: Jan Sedláček, Choreograf: Josef Bádal. Premiéra 24. 11. 1968.

Klasiky neurčuje teoretik, byť sebevzdělanější, klasiky si vybírá lid svou nezaměnitelnou intuicí. Volí z těch, k nimž se může kdykoliv vrátit a kteří mu mají  vždy co říci. Zejména v dobách vypjatých  a nejasných. Na klasiky se nezapomíná, ti vytrvale čekají, aby ve stanovený čas vystoupili na proscénium a promluvili. Včera, dnes i zítra! Na divadle ožil Tyl, Čapek, Langr a v neposlední řadě i Voskovec a Werich. Po slavné dvojici Osvobozených sáhla téměř všechna divadla v republice, zejména hudební.

Umělecký ředitel Ilja Bureš si je vybral jako svůj režijní počinek na novém působišti a volil právě Těžkou Barboru . Hra vznikla v roce 1937 jako dramatický obraz doby, nebyla však agitkou s úzce časovaným dopadem, nýbrž zabírala šířeji a hlouběji. Soubor se plně podrobil režisérovu záměru a odevzdal představení nekonečně vzdálené operetní manýře. Bureš svou uměleckou vahou i úsilím prokázal, že krize souboru nebyla v možnostech, nýbrž v předlohách. Z operetních  stereotypů se vyloupli živí lidé. A nejen sólisté, nýbrž i sbor – obvykle neživoucí kulisa operetních plesů – má svou dějovou, hutnou funkci. Režie pracuje v přesné koncepci, jen občas vybočí z uměleckého nadhledu tak vlastního vtipu Osvobozených.

Tíha hereckých výkonů je samozřejmě na dvojici komiků tentokráte Josefu Semeckém a Janu Počepickém. Oba mají svůj osobitý projev, neupouštějí od něho, nepřizpůsobují se navzájem a přece jejich společný výkon je jednolitý. V některých okamžicích více než hrají. A dál ve znamenité řadě ostatní: Zdeněk Kment, Zdenko Vlach, Antonín Horáček, Marie-Luisa Váchová, Miroslav barák a Míla Raisler v čele s trojicí Hany Límanové, bezprostředního a pěvecky Ježkovi blízkého Františka Zacharníka  a groteskního Ladislava Zacharníka.

Těžká Barbora, Zdeněk Kment a Lea Čiháková. Foto: Jindřich Körschner, archiv J. Lišky.

Těžká Barbora: František Zacharník a Marie Luisa Váchová. Foto: J. Kürschner, archiv J. Lišky.

Akademický malíř Jan Sedláček zasadil děj do syté hnědi, nápaditě vyřešil množství proměn a v dekoraci i kostýmech uplatnil řadu originálních výtvarných vtipů.

Choreograf Josef Bádal  vykročil na nové jeviště společně s režisérem. Ježkův rytmus mu dává množství tvůrčích možností a popravdě lze říci, že podanou hřivnu neprohospodařil. V každé kreaci přináší specifický taneční prvek, stylově jej rozvádí  a vkládá do děje. 

Orchestr vychází z možností svého obsazení. Pro dirigenta není jednoduché přejít z operetní partitury na Ježka. František Popp posouvá důraz na smyčce, kde má větší oporu. Pak ovšem některé písničky, jejichž provokační hudební síla je  v pistonech, zní krotce.

Naproti tomu zas vynikne zpívané slovo, a to je u takových písniček přece jen  primérní. Osvobození právě před 30 lety administrativním zásahem odešli ze svého divadla. Avšak – jak jsem již zprvu řekl – lid se ke klasikům vrací.

Tolik ke kritice Dr. Fidrmuce. Zajímavé je, co napsal v závěru, aniž by tušil, že podobným administrativním zásahem nedlouho po slavné premiéře Těžké Barbory odejde z divadla i její strůjce, režisér Ilja Bureš.

Jan Liška, únor 2014

SVÁŤA VAŠUT, režisér

Divadlo je můj osud.

Mgr. Svatopluk Vašut, původně vystudovaný hornista, patří k "nejmladším" pamětníkům novodobé éry Krušnohorského divadla v Teplicích. V létě roku 1981 přijal nabídku nově nastoupivšího ředitele Ladislava Chudlaského, který zjistil, že divadlo v Teplicích nemá s kým dělat. Po úmrtí Ley Čihákové Sváťa už řadu let vychovává herecký potěr souboru Domu kultury Teplice. Zde jsou jeho vzpomínky:

v

Ladislav Chudlaský zdědil po svých předchůdcích, řekl bych, koš bez dna.Vše okolo, jako jevištní technika, dirigenti, zpěvoherci, tanečníci, krejčovna, dekorační dílny, to bylo ok, ale nebyl dramaturg , režisér, choreograf a sbormistr. Bylo mi 36, zdejší divadlo jsem léta znal a nutno dodat, že patřilo k nejprůbojnějším ze všech divadel od Plzně, až po Košice. V nabídce jsem viděl jedinečnou příležitost, jak vytvořit tandem z lidí, kteří chtějí jít moderní, rozuměj muzikálovou cestou.V Ostravě, kde jsem v té době působil, byl v operetě přetlak na vedoucích místech, proto jsem se po krátké poradě s manželkou rozhodl, že půjdu do světa dělat nové, moderní hudební divadlo. Zamáčkl jsem slzu při loučení se syny a nočním vlakem ujížděl do Teplic.Ocitl jsem se na nádraží, které vypadalo, že válka skončila včera a nevěděl jsem, jak se dostanu k divadlu. Na zastávce stálo pár lidí a někteři z nich se hlasitě smáli a o divadle si vyprávěli. Poradili mi a ještě cestou se loučili se slovy: “Tak dnes zase v divadle.“ Dušička mi v těle zajásala: Tepličáci milují divadlo a chodí do něj každý den! Až později jsem zjistil, že byla míněna buď cukrárna, pivnice, nebo kavárna či bar! Tam byla návštěvnost opravdu velká.Tak dramaturgu,co s tím uděláš!

Krušnohorské divadlo: přestupní stanice do lepších štací

To, že Krušnohorské divadlo je, řečeno hokejovou terminologií, nejlepší farmou operetního a muzikálového divadla, jsem věděl léta. Bylo přestupní stanici pro Karlín, Plzeň, Ostravu. Ale jaké to je, když vám tato renomovaná divadla ukradnou vypiplaného umělce, který má v dlouhodobém dramaturgickém plánu své místo na vaší scéně, jsem s nelibostí poznal až tady. Byla to nekončící práce pro šéfdirigenta Františka Poppa a Zdeňka Hlávku, pro choreografa a tanečníka Václava Štádlera a sbormistra Luďka Trsku. Do konkurzu se hlásili většinou lidé divadlem nepolíbení a z absolventů konzervatoří jen ti, co se neuchytili v jiných, již uváděných divadlech. A opera v Ústí je nebezpečně blízko.Tak, mladej, starej se! Hostující posily nám užírají prachy!Všichni věděli, jak by se tomu mělo zabránit: od vrátného po posledního sborového zpěváka.V rytmu práce nás udržoval Miloš Pavlišta, který plánoval zájezdy po celých severních, západních a jižních Čechách. Filharmonie měla prostor ke zkouškám a koncertům. Zájezdy byly i několika denní, například týden v Táboře s inscenací "Holky na ocet". Je pravdou, že jsme domů vozili dost peněz.

Návrat okolo půlnoci a ráno zkouška - tvrdý chlebíček. Dirigent Popp neodpustil nic, jinak to ani nešlo. Zdeněk Kment, asistent režie, úžasný člověk, který měl pochopení, takové to lidské, byl rovněž nekompromisní, nemohl uvolnit opratě, stejně jako Štádler, či Trsek. 

Velké talenty: kde je vzít a nekrást!

Nejdříve jsem objížděl divadla po celé republice s úmyslem ukrást "zlatá vejce" do kteréhokoliv oboru, ale  bezvýsledně. V televizi dávali zrovna Ropáky nebo něco podobného z teplického okresu... Nebylo divu, že jsem v zákulisí musel poslouchat poznámky, zda máme pro herce k dispozici kyslíkové masky,aby dohráli až do konce.

"Řekněte, kde rostou ti noví umělci, na kterých stromech a já natrhám celou nůši!" skuhral jsem, ale akademický malíř Jan Sedláček, scénograf, mi vždycky nalil klid do duše prohlášením, že “když nastoupil po válce, bylo to ještě horší. Nebyly barvy, látky, dřevo. Musely se hrát sovětské srágory! Buď trpělivý," říkal, "najdeme cestu k modernějšímu divadlu,uděláme ji jednou spolu! Hledej titul. Zatím nás drží nad vodou klasická opereta, divák ji vyžaduje, ale musíme již nyní přezbrojovat,“ říkával Sedláček.

Na tý louce zelený

Abychom mohli nabrat dech, nasadil jsem a režíroval "Na tý louce zelený". Hráli jsme ji všude asi čtyři roky a úspěch to byl obrovský. "Štětivec" - Karel Šíp, "Bulfínek" - Jan Honců. Nejvíce vytrpěla při její výrobě Nasťa Vaňková, protože dekorace byly malované anilinkami, dle scénografa pana Habra z Liberce. Zadání znělo: výpravně krásné, žádné stavby, systém rolety pro zájezdy. Nejvíce to uvítal jevištní mistr Karel Hecht a celá jeho parta s Pepíkem Líkařem, skromným a velice ochotným čalouníkem, neboť se objelo kde co. Atraktivní výpravu umocnily nádherné kostýmy kolektivu krejčovny, kterou vedl divadelním srdcem Míla Hamza. Památná je  jeho odpověď, když jsme se v divadelním klubu po každém konkurzu vyptávali na nové tanečnice. Říkával: “Hoši, nic moc. Jen borůvky na prkně!“

Z historie:
V roce 1983, kdy Krušnohorské divadlo uvedlo "Na tý louce zelený" v režii Svatopluka Vašuta, zemřel 15. března Oldřich Nový. V letech 1959 až 1961 spolupracoval s teplickou operetou jako režisér i herec. Režíroval zde sovětskou novinku J. S: Miljutina Polibe Čanity (1959), rumunskou operetu G. Dendrina Nechte mne zpívat (1961). V roce 1959 se Oldřich Nový s K. M. Skoumalem podílel na nastudování Mamzelle Nitouche a ve stejném představení vystoupil v Teplicích pohostinsky ve své slavné roli Célestina (1960).

SCHYLUJE SE K "VELKÉMU TŘESKU"

Předposledním listem mé složité partitury vzpomínek na běh času v Krušnohorském divadle, je období před tak zvaným "velkým třeskem". Jsem odvolán z funkce zastupujícího ředitele s cejchem "žáby na prameni," bránící proslulosti divadla. Tomu je naordinována léčba, která má zviditelnit kvality souboru v očích umělecké veřejnosti. Je nastudován jeden z nejúspěšnějších muzikálů všech dob "Cabaret". K inscenování jsou přizvány velké umělecké osobnosti, z nichž i ze souboru skvělý dirigent Arnošt Moulík vydoloval maximum možného. V roli Kabaretiére vystoupila hvězda show, Josef Lauref. Skvěle kouřil nejdražší doutníky, ale ještě o premiéře neuměl texty! Jen málokdo tušil, že se v celé oblasti hudebních divadel schyluje k velkému třesku, že nastane Big Epoch, rozumějte, že vše, co se doposud v hudebních divadlech vytvořilo, budou historici nazývat před a po Jesus Christ SuperStar.


Dirigent Moulík totiž souběžně pracoval v Teplicích na Cabaretu i v Praze na "Ježíši". Nezapomeňme, že si pak ke spolupráci do Prahy pozval z Teplic některé skvělé muzikanty např.L.Trska, či Radka Arnolda.Více než třináctset repríz režiséra Petra Novotného je tedy s Krušnohorským divadlem ještě pomyslně propojeno se zpěváky Jiřím Schoenbauerem  a Danielem Vašutem a pak už "jen" rodákem Kamilem Střihavkou.
Já tehdy nad sebou zlomil  taktovku a ponechal jsem si poslední nepopsaný list partitury.
Svatopluk Vašut, únor 2014

JAROSLAV MRÁZEK, zpěvák

Jaroslav Mrázek s partnerkou Christinou Kluge vystupují v Teplicích často, nejvíce v rámci Letních hudebních slavností v děkanském kostele nebo v Zahradním domě. Nemohla jsem si nevšimnout, že bývá vždy obklopen hloučkem fanoušků, posluchačů z dob, kdy byl členem stálého souboru Krušnohorského divadla. Také on se připojil k narozeninovému blahopřání a svolil k odpovědím na několik otázek:

 

Jak s odstupem času hodnotíte rozhodnutí radních, rozpustit stálý soubor Krušnohorského divadla a nahradit jej scénou pro zájezdová představení?

Jsem rád, že se o Krušnohorském divadle hovoří alespoň při příležitosti devadesátého výročí. Už to bude dvacet let, co tepličtí páni radní svým rozhodnutím zrušili stálý soubor Krušnohorského divadla, který nejenom obstarával pravidelný divadelní provoz v lázeňském městě a díky zájezdům odehrál svůj repertoár nejen v Ústí a v Mostě, ale i po vzdálených štacích tehdejšího Československa. Nevím v současné době o specializovaném operetním souboru, který by plnil takové poslání. To jste však ode mne asi slyšet nechtěla.

Na koho ze svých bývalých hereckých kolegů i techniků divadla nejčastěji vzpomínáte?

Měl jsem štěstí, že jsem v divadle v r. 1972, kdy jsem byl angažován ředitelem Tadeášem Šeřínským za Františka Zacharníka, který odcházel do Brna, zažil ještě "starou gardu" - paní Fanny Koudelovou, Ethel Šáriovou, pana Drago Čáslavského, Josefa Semeckého, Miroslava Baráka, Zdeňka Kmenta, Antonína Horáčka či Jana Počepického a Karla Šípa st.. Z těch mladších vzpomínám na Leu Čihákovou, Táňu Faixovou, Víťu Bobákovou, Libušku Hametovou, později Staňkovou, Jirku Schoenbauera, Květoslava Matějku a z těch, kteří byli angažováni až po mém příchodu, na Magdu Janáčovou, Venuši Dvořákovou a Romana Krebse. Velmi vzpomínám na dirigenta Františka Poppa, kterému vděčím za pochopení a nastudování nejedné své role. Určitě jsem na spoustu kolegů nevzpomněl - ne ve zlém úmyslu, staré programy mám uloženy na půdě a chtělo by to více času. A nebyli to jen umělci - kolegové, rád vzpomínám i na Káju Krušku nebo Mirka Vojtíška. Bez technického zázemí bychom asi moc představení neodehráli.
A na co nejčastěji vzpomínám - na svůj záskok v operetě Čardášová princezna, kdy jsem ze dne na den (tedy konkrétně z úterý na středu) přebíral roli Boniho a protože jsem byl v divadle nový a neměl jsem vlastní frak, tak mi pan Hamza, vedoucí krejčovny, ve středu ráno vzal míry, švadleny si rozdělily práci a večer v 19,15 hod mi přinesl do šatny zbrusu nový frak. V půl osmé začínalo představení. Frak jsem pak nosil v mnoha dalších inscenacích - vlastně až do uzavření divadla, naposledy v derniéře Straussovy Vídeňské krve jako Hrabě Zedlau.

Chtěl byste si ještě někdy na jevišti Krušnohorského divadla zazpívat?

No aby! Místo vzpomínání, myslím, by snad stálo za to, oslovit ještě aktivní bývalé členy souboru a v rámci vzpomínkových akcí uspořádat koncert. J.Schoenbauer (Praha), V.Dvořáková a R.Krebs (oba Divadlo J. K. Tyla Plzeň) by se určitě přidali. Možná by stálo za to zeptat se i V.Bobákové (České Budějovice). O repertoár by jistě nebyla nouze.
Jaroslav Mrázek, únor 2014 
Rozhovor vedla Eva Stieberová

JAN SEDLÁČEK, akademický malíř - scénograf, scénárista 

(20. 7. 1923 - 26. 11. 2003)

OPERETA JE ZÁLEŽITOST SPOLEČENSKOU 

 V programu k představení "Světem operetních metropolí" - premiéra Krušnohorské divadlo Teplice, 28. 11. 1992, odpovídá Jan Sedláček na otázku dramaturga, scénáristy a režiséra Svatopluka Vašuta: "Jaký je váš vztah k operetě?"
Z textu vyjímám:
"... opereta je málem stopadesát let stará a celou dobu vlastně opovrhovaná a zatracovaná, a přesto sena scénách světa drží, rozdává lidem radost, i k dyž se jí tolik vysmívají. ... Její předností je, že je srozumitelná a přitažlivá. Tím nechci říci, že bych že bych jiné žánry neregistroval a nedělal. Všechno je to architektonická práce na jevišti. Neupředňostňoval jsem nikoho, ať to bylo divadlo nebo televize, či výstavní činnost. Bylo mi jedno, kde to mělo být. Jestli první muzikál v Československu, West Side Story v roce 1969 v Brně, či výprava k lidovým písním v Bratislavské televizi. Ale k operetě, k té jsem se vždycky vracel rád, jako domů, neboť hudební kvality operety jsou pro mne neoddiskutovatelné. Vždyť většina těch světově proslulých studovala u nás v Praze u Antonína Dvořáka nebo Zdeňka Fibicha, jako Franz Lehár, Oskar Nedbal, Rudolf Friml... Opereta lidi nejen baví, ale nese sebou i kritický moment, nejen v tom, že dobro vítězí nad zlem, ale obnažuje pokřivené charaktery lidí, nebo jiné neduhy společnosti. V tom jsem viděl poslání umění, a proto jsem ho dělal celý život rád."

Návrhy některých scén Jana Sedláčka byly s laskavým svolením jeho ženy Marie součástí výstavy k 90. výročí otevření Krušnohorského divadla, jejíž vernisáž v malém sále divadla se uskutečnila 31. března v 17 hodin.

Sedláčkův návrh scény k I. dějství operety Franze Lehára "Paganini".

Rudolf Fleischer, režisér a ředitel KDT a Jan Sedláček. Snímek je ze zkoušky operety R. Piskáčka "Slovácká princezna", premiéra 18. 4. 1985. Foto: archiv KDT

Vizitka:
Malíř a scénograf Jan Sedláček se narodil 20. července roku 1923 v Praze. Jako chlapec udivoval již na obecné a měšťanské škole svou kreslířskou zručností. Po absolvování reálného gymnázia by zřejmě studoval na malířské akademii, ale české vysoké školy byly nacisty uzavřeny. Díky velmi zdařilým karikaturám však dostal šanci studovat na Výtvarné škole Mánes v Praze, ve třídě malíře Vladimíra Sychry, který v něm vytušil velký talent a společně s profesorem Janouškem v letech 1941 až 1943 dovedli Jana Sedláčka až ke přijetí na Akademii výtvarného umění v Praze, do ateliéru malíře a ilustrátora, prof. Vlastimila Rady. Po absolutoriu pokračoval studiem scénografie u profesora Františka Tröstera na DAMU. 

V té době příležitostně spoluvytvářel scény v pražském Národním divadle. V roce 1953 přijal funkci šéfa výpravy Krajského krušnohorského divadla v Teplicích. Jeho první inscenací byla hra Hirsche a Livonce "Modrý abbé". Externě spolupracoval s mnoha dalšími divadelními scénami v Čechách i na Moravě. Pro domovskou scénu v Teplicích vytvořil na 300 divadelních výprav v nejrůznějších představeních, činohrách, hudebních komediích a muzikálech, ale především v klasických a lidových operetách, např. : G.Kramer - Když je v Římě neděle (1959); V. Kašlík - Ze života hmyzu (1963); E.Bryll - Dobrodružství loupežníka Rumcajse (1975); I. Dunajevskij - Hvězdy manéže (1976); O. Nedbal - Polská krev (1977); J. Brabec, P. Klapka, E. Pergner - Daniela (1979) a další.. Zemřel v Teplicích 26. listopadu roku 2003.
Zdroj: www.fdb.cz/katalog-osobnosti/profese/57-scenograf/2/‎